Jednou za čas si média užívají pořádný mejdan, a když už se takový mejdan naskytne, rozproudí se měrou vrchovatou. Brzy ta míra přetéká a zanechává za sebou jakousi ulepkanou stopu a pachuť nevázaného orgastického vybití.
Současné mediální orgie mně připomínají na smrt čekající davy reportérů pod okny, za nimiž sídlil bývalý papež. Ty davy nečekaly na svou smrt, ale na smrt papeže Jana Pavla II. Bylo známo, že jeho zdravotní stav byl vážný, a tak svět mohl v přímém přenosu sledovat čekání na jeho smrt. Čekání, kdy dojde zpráva o tom, že papež vydechl naposledy. Protože v záběrech kamer nebylo co ukazovat než ta okna nebo okno, za nímž dlel papež, nechyběly komentáře, v nichž byl divák informován, co se bude dít, až papežova duše opustí jeho tělesnou schránku. Jak napínavé, jak dramatické, stačily dlouhé záběry na jedno okno. Když se pak konečně dočkala kýženého výsledku, jako první informovala veřejnost o té smutné zprávě. Mnoho lidí se v těch chvílích cítilo katolicky.
Není to tak dávno, kdy spadlo letadlo s celým mužstvem hokejistů. Tady média zaspala, neboť o pádu letadla se dozvěděla až po katastrofě. Aby si tento handycap kompenzovala, minutu po minutě přinášela nejčerstvější zprávy, v nichž oznamovala, že zatím není nic potvrzeno. A až bylo potvrzeno, vrhla se na oběti jak hyena na mršinu. A mnoho lidí oplakávalo hrdiny, jejichž jména předtím nezaznamenalo, hokej nesledujíce.
Václav Havel usnul a rovněž médiím opoměl tuto skutečnost sdělit. Ale i tak mají média celý týden na pořádání svých orgií. A lid má opět příležitost truchlit, truchlohra má totiž profesionální režii. Až opona spadne.
A dál? Dál budou média čekat na další sousto, i když takové jako nyní nepřichází každý den. Možná budou naše zákony obohaceny o další lex Havel, aby ctižádostí budoucích prezidentů byl další lex já. A protože v době orgií o mrtvých jen dobře, po vystřízlivění se leccos rozleží. Lehké to neměl Václav Havel během života, lehké to nebude mít ani po něm.
