Vždycky se najde nějaký Hamáček

Chtěl jsem napsat odpovídající výraz, jenomže ono by to v titulku článku asi neprošlo, tak si musím vystačit s nepříliš poetickou metaforou.

Ostatně bývalý ministr vnitra a v té velmi krátké době také ministr zahraničí se proslavil kromě červené mikiny také svou odvážnou cestou do Moskvy, kterou plánoval těsně před zveřejněním vrbětické kauzy, patrně aby zmátl všechny zahraniční partnery včetně svých domácích, veřejnost a v neposlední řadě sám sebe. Přičemž cesta do Moskvy tam a zpět, která měla ambici vysloužit jejímu protagonistovi po návratu věčnou slávu, se  nakonec nekonala. A tak z celé slávy zůstala jen nejasná otázka, co se tomu pánovi tenkrát stalo a dost jasný závěr, že je to blb (podobně se tehdy vyjádřil i pan prezident).

Úvaha, že vždycky se najde nějaký Hamáček, mě napadla v souvislosti s jinou cestou do Moskvy, a sice rakouského kancléře Nehammera. Ta cesta byla na rozdíl od Hamáčkovy úspěšná v tom smyslu, že se doopravdy uskutečnila. Pan kancléř Nehammer dosáhl toho, že ho přijal válečný zločinec a masový vrah ve svém sídle. Na tom mě ovšem ze všeho nejvíc zajímalo, co se s největší pravděpodobností nedozvíme, dost dotěrná otázka, jak dlouho nechal pana kancléře jeho hostitel na sebe čekat. Je totiž známo, že novodobý car Putin nechává na sebe čekat nejen své poddané, ale také zahraniční hosty. Někoho dvě hodiny, někoho více, někoho celý půlden. Také bývalá kancléřka Angela Merkelová měla to potěšení si čekání v Kremlu na gosudara užít. Bylo by zajímavé zjistit, jak dlouho čekal pan kancléř z Rakouska. Zda pokořil tu nejnižší hranici čekání, zda byl úspěšnější při čekání na toho zamindrákovaného hajzla než státníci, kteří mají ve světě zvučnější jméno než on sám. 

A to je asi tak všechno, co se dalo od takovéto cesty očekávat. Pan rakouský kancléř se dostal v pořádku domů, což vnímáme jako pozitivní skutečnost. Vyjádřil se v tisku o otevřenosti, tvrdosti a pomalých Božích mlýnech. 

A my si můžeme být jisti, že vždycky se najde nějaký Hamáček.