Obavy z prolomení tzv. Benešových dekretů jsou zcela mimo mísu z prostého důvodu: již byly dávno prolomeny.
Benešových dekretů bylo celkem 143. První byl vydán v roce 1940, v němž byla ustavena Státní rada Československa v exilu v Londýně. Některé z nich jsou označeny jako ústavní dekrety, některé jako dekret prezidenta republiky. Je dobré vědět, čeho se dekrety týkaly. Některé ústavy, právního řádu, státních a společenských orgánů, jiné, tzv. retribuční, vedly k potrestání zločinů, kterých se dopustili nacisté a jejich spoluviníci v Československu, jiné se zabývaly hospodářstvím, tedy konfiskacemi neboli znárodňováním, další byly všeobecně politické a nakonec dekrety nacionálněperzekuční, tedy protiněmecké a protimaďarské.
Mezi ústavní dekrety, které byly věnovány ústavě a právnímu řádu, státním a společenským organizacím, patří výše jmenovaný dekret, v němž Beneš zřídil Státní radu a sám sebe jmenoval prezidentem, dále dekret o národních výborech a Prozatímním národním shromáždění. Svou platnost již dávno pozbyly. Nejsem si vědom toho, že by něco z jmenovaných institucí ještě dosud existovalo.
Také dekrety znárodňovací, které byly celkem čtyři a týkaly se např. znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, již vzaly za své. Podniky a doly již dávno nevlastní stát a když, tak jenom jako spoluvlastník.
Dekrety z oblasti politické, v nichž byly formulovány zákony o závodních radách, o spolcích i zákon o opatřeních v oblasti filmu a jiné, jsou dnes již jen historickým dokumentem. Předpokládám, že nikdo ze současníků se nedomnívá, že tyto zákony ještě platí.
Samozřejmě vím, že současná diskuse kolem dekretů se týká těch nacionálněperzekučních, v nichž nabytím účinnosti byli zbaveni československého občanství občané německé a maďarské národnosti a bylo rozhodnuto o jejich odsunu, jiným slovem vyhnání z republiky. Byly zde legalizovány koncentrační tábory, byly zde "amnestovány" zločiny proti lidskosti kriminálních živlů, které tito páchali během tzv. divokeho odsunu.
Odsun neboli vyhnání bylo realizováno na základě kolektivní viny, nikoliv individuální. Vyhnáno bylo kolem tří miliónů našich občanů, ne na základě prokázané viny, ale na základě toho, že se narodili jako Němci nebo Maďaři. Historikové se přou o čísla, kolik vyháněných bylo ubito, kolik jich spáchalo sebevraždu ze strachu před řáděním české lůzy. Před morálním odsouzením tohoto zvěrstva neobstojí tvrzení, že český národ trpěl za německé okupace, někteří jeho občané v koncentračních táborech a pod terorem nacistů. Pokud bychom chtěli takto vyhnání obhájit, stavěli bychom se na jejich roveň. (Ostatně, Němci už se nesčetněkrát za toto neblahé období omlouvali a stále se omlouvají.) Z dnešního hlediska by Beneš jako odpovědný činitel za etnickou čistku byl zcela jistě souzen v Haagu. Pan Karel Schwarzenberg má pravdu a ctí ho, že volí pravdu před populistickým hájením neobhajitelného.
Na závěr doporučuji těm, kteří mají jenom novinové informace o této problematice, aby si přečetli studii Emanuela Mandlera - Benešovy dekrety - proč vznikaly a co jsou (nakl. Libri, Praha 2002), z níž jsem také čerpal.
