Samozřejmě mě musel někdo vyrobit. Stál u licí pece, měl před sebou formičky a lil. Lil a lil a lil. Lil jako o život, lil, až mě celou ulil. Pak mě nechal zchladnout – a já byla najednou na světě! Ojojojoj!, chtělo se mi tenkrát vykřiknout, že jsem se tady konečně vylíhla… vlastně vylila.
František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria Habsbursko-Lotrinský Rakouský - d'Este
Ale pak mě odnesli do takové velké tmavé místnosti, kde mě uskladnili, a já čekala. Čekala jsem rok, čekala jsem dva roky… až mě to úplně přestalo bavit. Chtěla jsem se zvednout a jít sama někam na zkušenou. Prostě si sbalit svých pár švestek a vyrazit.
„Neblázni! Počkej ještě. Tvoje chvíle přijde,“ nabádaly mě k trpělivosti kolegyně.
„A na co mám čekat?“
„Na někoho, kdo o tebe bude opravdu stát.“
Dala jsem na jejich rady a čekala jsem tedy dál. A pak ještě dál. Až se jednoho dne opravdu objevil mladík, vzal mě, také pár mých kamarádek, a schoval si nás do kapsy. Cítila jsem obrovské vzrušení a věděla jsem, že se blíží chvíle, kdy budu moci ukázat, co ve mně doopravdy dřímá.
„Tak vidíš, nakonec ses přece dočkala, ne?“
Napětím jsem nemohla ani mluvit. Ale nakonec jsem ze sebe přeci jen vypravila: „Jo.“
Mladík nás někam nesl. Bohužel jsem nevěděla kam a to mě trochu znervózňovalo.
„Tak co bude?“
„Ty seš hrozná…Však počkej, uvidíš.“
„Ale co? Co uvidím?!“
„Bude se ti to líbit.“
Už ze mě byly celé otrávené. Ty další, které ležely vedle mě… A pak to opravdu přišlo. Do něčeho mě zasadili. Bylo to chladné, nepříjemné a hrozně mě to obepínalo a tlačilo.
„To má být všechno?“
Odpověď na tuhle svoji otázku už jsem nezaslechla. Ozvala se totiž ohlušující rána a já najednou vylétla neskutečnou rychlostí a spatřila jsem spoustu lidí. A jak jsem letěla, bylo to tak krásné…
Bohužel jen chvíli, hned jsem totiž do něčeho narazila. A poslední slova, vlastně výkřik, který jsem ještě uslyšela, byl: „Zabili nám Ferdinanda!!!“
