Pozor na ryze českou nemoc šílených vepřů!

Jednoho slunečného rána jsem se probudil a nebylo mi příliš dobře. Ono mi není žádného rána vůbec dobře, ale tohohle rána mi připadlo, že dneska určitě umřu. Snažil jsem se myslet na to, že musím napsat závěť a takové ty věci kolem, ale nějakse nedařilo. Stále mi něco našeptávalo, že to ještě zdaleka není můj konec, že až to přijde doopravdy, bude to daleko daleko horší. No to se mám na co těšit...

Foto: archiv

Ale co budu dělat teď? Jít k doktorovi? Ani nápad! Ty zlověstné tvory v bílých pláštích z duše nenávidím. A je pravda, že oni na oplátku zase mě. Není to tak dávno, co jsem takhle podobně umíral a naštval jsem snad všechny, kteří v metropoli ordinují. Každému jsem totiž hned na úvod řekl, co si o doktorech myslím. To aby bylo mezi námi jasno. Je pravda, že jsem si nebral servítky, ale nejsem člověk, který by dokázal někomu něco nalhávat a tak u mě platí to krásné přísloví: co na srdci, to na jazyku. Lemplové a šarlatáni to jsou, nic víc. Prý páni doktoři... Ať si táhnou všichni třeba do Němec!

No jo, ale teď babo raď: co se mnou? Naštěstí jsem dostal spásný nápad. Můj kamarád Martin přece studuje veterinu. Jistě nebude tak veliký rozdíl mezi léčením zvířete a uzdravováním člověka. Naopak. Bude to úplně stejné. Možná, že zvíře potřebuje ještě daleko větší péči, protože se o sebe v tom dnešním zmateném, přiblblém, na hlavu padlém světě neumí samo postarat. A tak jsem Martinovi hned zavolal a popsal mu svoje problémy.

„Nikam nechoď, vypadá to vážně, já jsem u tebe za chvíli,” řekl mi do sluchátka.

Trochu mi zatrnulo. Martin u mě opravdu zazvonil vzápětí. Byl celý udýchaný, jak běžel do schodů.

Pečlivě mě prohlédl, pak vzdychl a zapálil si cigaretu. Díval jsem se na něj a čekal, co z něho vypadne. Ale on stále nic. Ani se na mě nepodíval.

„Tak co se, sakra, děje?” nevydržel jsem to.

„No… nelekej se, ale je to opravdu vážný,” povídá Martin skoro pateticky. „Budu tě muset převést k nám na veterinu. Ono se to stává málokdy, ale chytil jsi nemoc šílených vepřů. Odborně je to NDr-SrN.“

Po těchto slovech jsem Martina vyhnal. Teď už nemůžu mít důvěru ani k veterinářům. Taková blbost. Nemoc šílených vepřů…  Zabouchl jsem za ním dveře a šel jsem si utřít pusu, protože jsem u ní měl pěnu. To asi, jak jsem se hrozně rozčílil.

Oblékl jsem se a ve svém Volkswagenu jsem vyrazil do Lidlu, abych si na uklidnění koupil celé balení svých oblíbených Kinder vajíček.