Probudil jsem se a koukám, venku padá sníh. Tak tedy konečně. Budou na sněhu. Alespoň jsem v to pevně doufal. Snad sníh za těch pár dní neroztaje. Ještě chvíli jsem ležel v teplé posteli, než se dveře do ložnice začaly pomalu otevírat.
foto: archiv
„Špíš, tati?“ zašišlal náš čtyřletý syn.
„Ne, už nespím.“
„A pudeme koupit toho kapla?“ zeptal se dychtivě.
„To víš, že půjdeme.“
Nasnídali jsme se, a když jsem syna napresoval do kombinézy, ze které už očividně vyrostl, vyrazili jsme do ulic na lov kaprů.
„Tati, koupíme jenom jednoho? Já bych ladši dva. Jednomu bude šmutno.“
„Smutno by mu možná bylo, to máš pravdu...“
„Ale když koupíme dva, tak še žaš budou požád hádat jako vy š mámou.“
„Kapři se nehádají.“
Alespoň jsem si to myslel. A začal jsem najednou kaprům závidět. Chvíli jsem snil o tom, jak by bylo nádherné být rybou. Pak jsem si ale představil, že nade mnou stojí obtloustlý vrah s paličkou a přidržuje si mě na pultu, aby mi mohl uštědřit pořádnou ránu, a oklepal jsem se. Naskočila mi husí kůže. Ne, kaprem určitě ne. A co když na sebe taky štěkají jako my?
Koupili jsme pro jistotu jenom jednoho a doma jsme mu napustili vanu. Já i syn jsme pak u ní seděli a pozorovali, jak se mlčenlivá ryba líně pohybuje sem a tam.
„A jsou tu zase Vánoce.“
„Já vim. Já šem še na ně moc těšil.“
„Asi na to, co dostaneš od Ježíška, viď?“
„Ano, ano, Ježíška! A taky, že še nebudete s mámou ašpoň pál dní hádat.“
Tak on na to pořád myslí, napadlo mě. Najednou mi přišlo všechno nějak líto. Padlo to na mě a já měl co dělat, abych zadržel slzy. Proč to o Vánocích jde a jindy ne? Věděl jsem, že si na tuhle frázovitou otázku stejně neodpovím. Ale díky tomu, že mě napadla, se mi náramně ulevilo, protože jsem byl přesvědčený, že to ten příští rok prostě půjde. Když to jde o Vánocích, musí to jít i jindy. A tak jsem si liboval v tom krásném vánočním rozjímání až do chvíle, než se na mě syn podíval a ledovým hlasem se zeptal: „Tati, a kdy uš toho kapla konešně zabijeme?“
