„To se jako vůbec nedíváš na zprávy?!“ zůstal na mě zírat užaslý otec, když jsem mu sdělil, že vůbec netuším, proč už se dvacet minut rozčiluje, až mu na čele nabíhají žíly.
ilustrační foto
„Ne...“
„To teda vůbec nevíš, co se tady děje?!“ nemohl stále uvěřit, že na světě žije někdo, kdo neví, že u nás vypukla politická krize. A co víc – že ten „tvor“ je jeho vlastní syn!
„Jak můžeš vůbec fungovat, když nesleduješ, co se kolem tebe děje?“
„Normálně...“
„Jak normálně? Vždyť hrozí, že se všechno zbortí! Tady už nejde jenom o nějakou malichernou strkanici a normální boj o koryta, tady se hroutí celej politickej systém...“
Ale jediný, o koho jsem se v tu chvíli opravdu bál, byl můj táta. Kroutil hlavou, měnil barvy podle toho, jestli se zrovna rozčiloval nad tím, že já nic nevím, nebo ho bralo, že nám vládne „ještě větší pakáž než jsme doufali“.
„Na televizi se nedíváš?“
„Nemám na to čas,“ odbil jsem ho.
Měl jsem snad říct, že se mi z toho mlží brýle, zvedá žaludek a otevírá kudla v kapse? Stejně jako naježenému tatíkovi?
„A co noviny? Nic?“
„Noviny teď taky nečtu...“
„Jak je tohle vůbec možný?! Vždyť jsi sám pracoval pět let jako novinář...“
„No, a právě proto je nečtu.“
„Nečte... On noviny nečte...“ zhroutil se otec nadobro.
A zase jsem byl za dementa. Ale pořád lepší, než přiznat, že od ráno do večera nedělám nic jiného, než že sedím před obrazovkou, přepínám z jednoho kanálu na druhý, když skončí zprávy nebo diskusní pořad na jednom programu, začíná naštěstí další politické varieté na jiném. Že si každé ráno v šest chodím pro výtisky všech důležitých deníků a pročítám, jak se jedna lež nabaluje na druhou, a jak kvůli tomu návalu hnusu člověk pomalu rezignuje a zaplavuje ho pocit, že jsou to gauneři všichni, jeden větší než druhý.
„A teď mi řekni, proč bych to měl sledovat? Aby mě z toho ranila mrtvice, jako se to brzo stane tobě?“ zeptal jsem se otce, který seděl s rukama v klíně a málem tloukl hlavou o stůl.
„A o čem se teda s tebou mám bavit, když ne o politice?!“
V tu chvíli mi spadla čelist. A popravdě – nezbylo, než přiznat, že vím...
A pak už bylo zase dobře, zase jsme se mohli v klidu a pohodě do krve pohádat.
