„Revize jízdenek,“ zaburácel mi u ucha strašlivý hlas.
Leknutím jsem zkoprněl. Nade mnou se skláněl obrovitý holohlavý chlap s odznakem v ruce.
„Nemám,“ řekl jsem potichu.
„Tak občanský průkaz!“
„Taky nemám,“ řekl jsem ještě tišeji.
Foto: archiv
„Jak nemáte?!“ rozčílil se revizor. „Podívejte se, milý pane, já tady nejsem pro legraci. Já sem revizor. A já si vás musím nějak zjistit, abychom vám mohli napařit pokutu. Víte… to by mohl říct každý: já nemám. Ale jak k tomu přijdou ti chudáci, co si řádně a poctivě kupují jízdenky a jsou tak spořádanými občany této země?“
Svůj srdceryvný projev ukončil za bouřlivého potlesku ostatních cestujících. Divil jsem se, že u toho nezačala vyhrávat hymna a neobjevila se vlajka třepotající se v silném západním větru.
„Takže nedělejte fóry a vytáhněte tu občanku…“
„Ale já ji opravdu nemám.“
„Podívejte se, příteli, ukončeme tuto nás obou nehodnou frašku, abychom se za ni nemuseli v budoucnu stydět…“
Zakroutil jsem hlavou: „Nemám.“
„Víte, ono to dneska není jednoduché. Já vás na jednu stranu chápu, ale pochopte také vy mě… Já mám doma čtyři děti. A manželku. A dokážete si představit, co to dneska stojí uživit čtyři krky? Nevíte… Já ano… Nás platí podle toho, kolik vybereme pokut… Takže vás prosím, dejte mi tu občanku! Ať mám své ubohé hladovějící děti čím nakrmit…“
Podíval jsem se na revizora pozorněji a uviděl jsem, že má na kahánku.
„Styďte se,“ ozvala se důchodkyně, která seděla za mnou. „Takovej mladej a tak bezcitnej! Fuj, hanba!“
Revizor se zatím dal do usedavého pláče a šeptal: „Prosím, prosím… Hlad, bída, neštovice…“
Nevydržel jsem a občanku jsem nakonec vytáhl. Revizor si mě zapsal a řekl: „Mých pět dětí se za vás bude každou neděli modlit.“
„Pět? Prve jste říkal čtyři!“
„Aha… No, to víte: školení jsme měli teprve včera, a ono to chvíli trvá, než se to člověku dostane do krve.“
