Už dlouhou dobu přemýšlím, jak spáchat sebevraždu a nikoho tím neobtěžovat. Považte, jak to začalo…
foto archiv
Stál jsem kdysi, již stoprocentně rozhodnutý ukončit svoji pozemskou pouť, nad kolejištěm metra, že skočím, až uvidím v tunelu obrysy světel soupravy, ale najednou mě přepadla záludná otázka: kdo mě bude uklízet? Představil jsem si ten svinčík, který by „po mně – ze mě“ zbyl: tady ruka, támhle noha, o hlavě ani nemluvě, a začal jsem rozvažovat. Ne že bych od svého původního záměru upustil, ale už tu byl problém, jak to udělat, aby nikdo neutrpěl mým činem ani nepatrnou újmu. To bych totiž nerad. Zabít se nějakým způsobem doma? Stejně vás někdo po dvou třech měsících najde po čuchu a příjemné to nikomu jistě nebude. Někam skočit? To už jsme probírali… Utopit se? Jednou vás nafouknutého stejně najdou nebo po čase vyplavete ožužlaní od ryb a jiné vodní havěti.
Dva roky jsem čekal na místo v jedné kotelně, kde se ještě topilo uhlím. Napadlo mě, že z kotle mě nikdo muset vytahovat nebude. Ven mě maximálně vysypou. Jenže v téhle kotelně byly kotle s tak úzkými dvířky, že jsem neměl nejmenší šanci dostat se dovnitř. Leda po částech… že by mě někdo naporcoval, ale to jsme se ocitli zase na samém počátku problému. Strávil jsem v té kotelně mnoho let s vidinou naděje, že mě třeba časem něco napadne. Ale nenapadlo. Všechny mé pokusy ztroskotaly na nějakých zanedbání hodných hloupostech. Dal jsem tedy jednoho krásného dne výpověď a byl chvíli doma, abych si pročistil hlavu a trochu si odpočinul a načerpal nové síly. A pak jsem nastoupil do chemičky. Ale nedokážete si představit, jak dlouho trvá, než se člověk propracuje k nebezpečným provozům, kde mohou působit jen odborníci. Musel jsem kvůli tomu dokonce večerně vystudovat chemicko-technologickou průmyslovku, abych se dostal k žíravým kyselinám. A v té nádherné chvíli, kdy jsem stál nad jednou obrovskou nádrží s kyselinou dusičnou, mi přišla na mobil zpráva, že ve věku osmašedesáti let zemřel můj kamarád ze základní školy. No a teď řekněte sami (i mě to napadlo): stojí mi to ještě za to, takhle se snažit, když už vlastně vůbec nemusím?
Ale abych nezapomněl: mezitím, co jsem řešit svůj existenciální problém, jsem se z lásky oženil, zplodil dva syny, rozvedl, za čas podruhé oženil, zplodil dceru, postavil dům a zplodil nejmladšího syna. A také jsem pochoval oba rodiče. Takže teď už můžu být v klidu, už nemusím nikoho předbíhat.
Jsem na řadě…
