„Tak mi to tady vyplňte a pak se s tím vraťte,“ řekla mi slečna za přepážkou a podala mi lejstro s předtištěnými kolonkami. Sedl jsem si ke stolečku a začal pomalu vyplňovat. Ale pak jsem došel ke kolonce, u níž jsem nevěděl, jak ji mám vyplnit. Byla to kolonka: trvalé bydliště. Ono to totiž není jen tak sehnat si nějaké bydlení. Já už se o to snažím sakramentsky dlouho a pořád to není to pravé „ořechovskové“...
archiv
Jednou jsem takhle zavolal na inzerát, kde slibovali levné bydlení. Řekli mi, abych se přišel podívat. Byl to polorozpadlý dům na periferii města. Vešel jsem dovnitř. V telefonu říkali, že musím po schodech dolů. Došel jsem až do sklepa. Tam stál mladík ověšený zlatem.
„Ahoj, já su Standa,“ povídá.
„No nazdar,“ řekl jsem upřímně.
„Zdar,“ zahlaholil. „Tak tady to je.“
A ukázal mi sklep. Byl docela prostorný.
„Jo. To je fajn. A teď ještě ten byt.“
„Jakej byt?“ podivila se chodící šperkovnice.
„No ten, co si chci pronajmout...“
„Ale to je tady.“
„Cože?“
„No to je tady ten prostor.“
Zamotala se mi hlava.
„Tady to chcete pronajmout za pět tisíc měsíčně?“
„No, vlastně, víš, to byla chyba. Ono je to za šest a půl... Ale neplatěj se tu žádný poplatky!“
Pokusil se o mě infarkt. A pak se řekne: tak si něco pronajmi. Pokud člověk nemá vlastní, tak se nechytá. A platit šest a půl tisíc měsíčně za pronajatý sklep, to se mi opravdu nechce.
No a když přijdete někam na úřad, oni po vás chtějí adresu trvalého bydliště. Co tam může takový chudák jako já napsat? Říká se, že s pravdou nejdál dojdeš. Dobrá tedy… Vzal jsem propisku a do rubriky, která mě tak tížila na duši, jsem napsal: stan 1 x 2 m, park u náměstí Míru.
