Když si mě jednoho dne povolali na marketingové oddělení vydavatelství, které se kdysi ujalo mých rukopisů, vyrazili mi dech, sotva jsem vstoupil do dveří.
„Nemůžeme přijít na to, jak vás nechat umřít…“
foto archiv
„Prosím? Mě? Umřít?“
„Ano, ano, koho jiného? Násilnou smrt nám vyfoukla Monyová, přirozenou Švorcová…Co s tím?“
„A proč bych měl jako umřít?“
Mladík z marketingu se na mě nechápavě podíval.
„Vyjde vám za měsíc kniha Proč blijou sloni, ne?“
To byla pravda. Na tuhle knihu jsem se těšil dlouho, průběžně jsem ji psal několik let. Vzpomínky na dětství, lumpárny, trocha melancholie ze starých „dobrých“ časů… Prostě: Proč blijou sloni.
Pokýval jsem souhlasně hlavou.
„Tak vidíte…“
„Co mám vidět?“
„Třeba právě Monyovou. I dřív se sice prodávala dobře, ale dneska má v každém pořádném knihkupectví vlastní stojan! A teď umřel i režisér Vávra. Proč si myslíte, že o něm nedávno vydali knihu? Bylo mu sto let… Ta půjde na dračku! Nebo Balabán – snad ani ne měsíc po smrti už mu vyšel první svazek sebraných spisů…Takže prostě musíte nějak umřít, aby se vaše kniha prodávala víc než jenom dobře. Dobře už dneska nestačí…“
„Aha… A nešlo by to nějak jinak?“
„V dnešní době už to rozhodně jinak nejde! Můžu vám ukázat tabulky prodeje. Smrt autora, v nejlepším případě nějak okořeněná násilím, nějakou úchylkou, která pak vyjde najevo, nebo nějakým jiným podobným tahákem, to je jediné, co dneska prodává.“
Napadlo mě, že už Mark Twain napsal povídku o malířích, kteří se chtěli stát slavnými tím způsobem, že se jeden z nich uvolil, že naoko zemře. A zafungovalo to tehdy, protože jeho zbylí přátelé udělali kolem inscenované smrti humbuk. Jeho obrazy se rázem začaly prodávat jako o život a ceny za ně se zanedlouho vyšplhaly do závratných výšin.
A jak je vidět, funguje to i dnes.
„Nebo se vyspěte s někým slavným, a pak o tom napište, podívejte se na Obermannovou… Ne, nebojte, měl bych tady jeden lepší plán. Není to také nic originálního, ale pro vás to bude stačit. Napadla mě sadistická vražda. Něco ala Jack Rozparovač…“
Mladík se na mě se zalíbením podíval a na tváři se mu na moment objevilo něco jako úsměvem.
Moje chabé protesty nebyly nic platné. Nakonec jsem se ještě dozvěděl uklidňující zprávu: Nemusím se prý o nic starat, nakladatel zařídí vše potřebné. Za moji vraždu sice zaplatí desítky tisíc, za sadistickou bude muset ještě trochu připlatit, ale to už je prý riziko podnikání. Snad se mu to vrátí z prodeje.
A pak si dovolte vydat knihu. Aneb jak pravil jeden náš klasik: Ereš pikloš neméščihuňár scépeň kámoš (piš, holoubku, piš, brzy zcepeníš).
