Začátkem podzimu mě každoročně přepadá noční můra. Musím si totiž koupit nové boty. Ta myšlenka mi nedá spát a strach, strach z něčeho v podstatě tak banálního, mě pronásleduje a není před ním úniku. Musím si koupit nové boty… A proč se bojím, s odpuštěním, takové blbosti?
Loni jsem si koupil prvotřídní polobotky za prvotřídně velké peníze. Chodil jsem v nich sotva půldruhého měsíce a ejhle, ony se začaly rozpadat.
„Chci reklamovat tyhle boty,“ oznámil jsem rázně mladému prodavači, když jsem vešel do obchodu, ve kterém jsem se tehdy nechal neprozřetelně ke koupi zlákat.
Líbil se mi totiž jejich reklamní slogan slibující výdrž a kvalitu produktů nejmenovaného výrobce: „V našich botách až do hrobu!“
Mladík vzal jednu polobotku do ruky, chvíli ji prohlížel a pak řekl: „No jo, vy jste v nich ale chodil…“
„A co bych s nima měl asi jinýho dělat? Vždyť jsou to boty…“
„To jo. Ale vy máte asi nějakou divnou nohu.“
Zalapal jsem po dechu.
„Jak divnou? Co si to dovolujete?!“
„Divně tvarovanou,“ řekl prodavač.
„Ale já mám úplně normální nohu a chci vrátit peníze!“ rozkřikl jsem se neplánovaně.
„Ne. To nejde.“
„Proč nejde?! Co nejde?! Chci zpátky svoje peníze, vy zloději!“
„Nemůžu, protože ty boty jsou v pořádku. Opakuji vám: máte blbou nohu.“
„Dejte mi peníze nebo vás dám do televize!“
„To klidně můžete… Antireklama je taky reklama,“ řekl mladík s ledovým klidem, pusu v předepsaném poloměru úsměvu.
Ve mně to ale vřelo.
„Tak já…já… já vám rozbiju výlohu, jestli mi ty peníze nedáte!“ mluvila ze mě čirá zoufalost.
Nepomohlo ani vyhrožování. Z prodejny mě vynesli dva obrovití zaměstnanci ochranky. Své peníze jsem samozřejmě, jak je v našich končinách nezřídka kdy zvykem, zpátky nikdy nedostal. A pak se mi divte, že mě přepadá deprese, když si mám jít koupit nové boty. Snad proto se to každoročně snažím oddálit, co to jde. Raději stále chodím v těch starých polorozpadlých polobotkách, i když vypadám jako Vagabond.
