Vánoce jsou krystalicky čistou ukázkou toho, jak původní slavnost, naplněná hlubokým lidským obsahem, spojená s mnoha podstatnými rituály ztratila v moderní české (nejen) společnosti svůj obsah (resp. téměř ztratila, abych neublížil těm, kteří původní smysl respektují a ctí). Období Vánoc se zmocnila chapadla konzumu a totalita konzumu velmi zručně využívá i rituálů napojených na původní slavnost.
Vyměnili jsme politickou totalitu za totalitu konzumu (ovládanou korporacemi a bankami) a tato totalita s námi zachází ve své podstatě úplně stejně jako totalita politická. Činí tak ale mnohem skrytěji a rafinovaněji, takže máme pocit, že si vlastně o všem rozhodujeme sami, a o to jednodušeji lidé totalitě konzumu podléhají. Situace se dostala do takového stádia, že ten „kdo v tom nejede“, jakoby přestával být součástí společnosti.
Období, jako Vánoce jsou obdobími největšího tlaku. Dospělí mají stále ještě jistou naději na obranu, na uchování si vlastních pravidel, proto konzum naprosto brutálně vstupuje také do světa našich dětí a skrze ně ovlivňuje životy i těch, kteří by jinak měli trochu síly se bránit. Cokoliv se nějak dotýká dětské aktivity, je v období Vánoc doprovázeno velmi tvrdou reklamou, která je často za hranicí klamavé reklamy a téměř vždy za hranicí vkusu. Boj s tou hydrou je v podstatě nemožný.
Pokud byla politická totalita snadno čitelná (každý věděl, kdo je „nepřítel“), pak totalita konzumu nemá jednoznačnou podobu, zdá se být všude a nikde, zdá se být neorganizovaná. Ten kdo určuje trendy, metody a rozsah působnosti konzumu, nemá konkrétní tvář, struktura moci v rámci konzumu není patrná na první pohled. Vše běží jakoby samo. V zemích našeho regionu došlo k nenápadnému překrytí pojmů – možnost „svobodně“ nakupovat pokládá mnoho lidí za základní znak demokracie.
Nejde o celosvětové spiknutí, ale jde o nekompromisní zneužití prostoru, který je k dispozici, a tam kde ještě k dispozici není, si jej korporace dokáží vytvořit. (V tuto chvíli například dosáhly korporace, vlastnící prodejní řetězce změny zákona v Indii, kde doposud byly supermarkety zakázány. Indická federální vláda pod tlakem zastánců tzv. otevřeného obchodu otevřela hranice k jejich podnikání na svém území. Naštěstí 50 států z 53, sdružených do indické federace, tento federální zákon odmítlo promítnout do místní legislativy.)
Jak to vše souvisí s Vánocemi a s rituály obecně? Vánoce byly ve svých počátcích především oslavou naděje. Naděje, že člověk není na své cestě životem sám, že život má nějaký cíl, směřování a smysl, a to i v případě, že je provázen mnoha strádáními a strastmi. Dá se určitě přiklonit k názoru, že oslava Vánoc navazuje na ještě starší oslavu Slunovratu, který byl doprovázen podobnými nadějemi – končilo období vlády zimy, zmaru, smrti a přichází nadějné období znovuzrození, života, nadvlády Slunce. Rituály spojené s Vánocemi měly svůj hluboký vnitřní smysl. Ať už se jednalo o obdarování potřebných, solidaritu a podporu v nejtěžším období roku.
Základním rituálem spojeným s obdobím Vánoc je rituál obdarování. Obdarovat blízké a potřebné, rozdělit se nesobecky, třeba jen o drobnost. Dnes je z tohoto rituálu jen povinnost něco nadělit a pro většinu lidí jen honička za zbožím. Sám obsah rituálu je ztracený. Totalita konzumu si rituál obdarování přivlastnila a přepracovala jej k obrazu svému.
Staré rituály nebyly samoúčelné. Většina slavností a rituálů souvisela především se zajištěním obživy, zajištěním chodu společnosti, utvrzení postavení vládnoucí garnitury a přechodem ze světa živých do světa mrtvých, popř. ze světa dětství do světa dospělosti. Obživa hrála vždy dominantní roli.
Většina lidí se starala o zabezpečení obživy nebo o nejdůležitější věci spojené s přežitím, či státním zřízením včetně kultu vládce a víry. Mnoho podobných základních rituálů najdete ve starých kulturách Egypta, Indie, či andských indiánských kulturách. Vznikaly v různých koutech světa nezávisle na sobě právě proto, že byly velmi úzce spjaty s primárními potřebami lidí.
Když Inka svým zlatým rydlem „otevřel“ zemi, aby mohla být oseta, musel zemi skropit svou krví. Vladař tím dával na vědomí, že je „něco za něco“. Respekt, úcta. A v neposlední řadě jasná zpráva všem, kdo s půdou zachází, že tento respekt je nezbytný k zajištění budoucí úrody. Postupem času se tento rituál začal objevovat i u důležitých staveb (nejen církevního charakteru). Bylo nezbytné prolít krev, či poskytnout dar, aby stavba probíhala zdárně. Dnes už zbyla z tohoto rituálu jen slavnost pokládání základního kamene. Slavnost, která je jen prázdnou schránkou pradávného rituálu a slouží jen a pouze k „památečným“ fotografiím politiků.
Rituály spojené se systémem zajištění obživy sloužily i k výchově společnosti k úctě k půdě a k těm, kteří obživu zajišťují. Zemědělec v Andách odevzdával 2/3 své úrody. 1/3 patřila vladaři a 1/3 se stávala součástí zásob, které sloužily k zajištění výživy národa. Zásobárny, do kterých byla umístěna tato 1/3 úrody byly budovány na dobře viditelných místech, aby každý mohl vnímat, že je o národ dobře postaráno. V mnoha případech byly tyto zásobárny postaveny tak, aby byly osvíceny slunečními paprsky právě v obdobích oslav sklizně, či v období zimního Slunovratu, kdy lidem docházeli jejich vlastní zásoby, a přicházelo období čerpání státních zásob. Tyto zásoby zároveň sloužily v rámci výměnného systému s dalším spotřebním materiálem (o zboží se nedá mluvit, protože se s materiálem neobchodovalo).
Dnes si většina lidí neuvědomuje, že za zbožím, které si za své peníze kupujeme je skryta něčí práce, která má nějakou hodnotu a ke které bychom měli mít přirozenou úctu a respekt. Je to dáno především tím, že hodnota se netvoří na poli, či ve výrobě, ale úplně někde jinde. Vlastní hodnota lidské práce a tvorby je pokroucena nepřehledným systémem subvencí a podpor (zemědělská výroba), obchodními praktikami řetězců, systémem spotřebních daní a daní z přidané hodnoty apod. Za výrobkem už dávno nevidíme člověka, který výrobek vyrobil. Nemůžeme se pak divit, že nikdo nevidí nás za naším výrobkem, za službou, kterou poskytujeme.
V období Vánoc si postupné „vypařování“ obsahu starých rituálů můžeme uvědomovat mnohem silněji, než v běžném roce. Je to určitě velká škoda a stojí za to, alespoň ve svém nejbližším okolí, s okruhu svých nejbližších, pokusit se obnovit původní obsah a ubránit kousek prostoru a času před vlivem totality konzumu. Je to stále těžší, ale určitě to stojí za to.
