„Jsi zavrženíhodný chlápek!“ řekla by jistě moje matka, kdyby ještě žila a připomněla by mi, s jakou radostí jsem jako dítě stříhal perforované okraje losů s červeným křížem, které s naprostou pravidelností kupovala, když šla do místní Jednoty pro balík Partyzánek pro otce a Startek pro sebe. Měla by pravdu, stříhal jsem ty okraje strašně rád a prožíval napjaté očekávání při jejich otevírání. Roky jsem dostával stále stejné zprávy: nevyhrál jsi nic nebo vyhrál jsi další los. Až jednou bylo úsilí mojí matky odměněno nečekanou zprávou: vyhrál jste zájezd do Rumunska. Matka odletěla do letoviska Mamaia a byla to její jediná cesta do zahraničí letadlem v celém jejím životě. Byla osmdesátá léta minulého století a svět vypadal dost jinak.
Na ty losy jsem si vzpomněl včera, když mi volala paní z Červeného kříže a velmi decentně a kultivovaně mne žádala, abych přispěl na vydání učebnice pro děti školou povinné, učebnice První pomoci. Nešlo o žádnou sumu peněz a šlo o smysluplný, srozumitelný a promyšlený projekt. Současné děti nemají ani tušení, co První pomoc je a čím víc jich bude tyto základy znát, tím lépe pro nás všechny, co jednou zkolabujeme na veřejnosti, nabouráme nebo budeme nabouráni, uklouzneme po neuklizených chodnících, začneme se topit apod. Přesto jsem peníze odmítl dát. Promiň, mami.
Učebnice bude zdarma rozdávána do škol, bude-li vydána. A v tom je pro mě ten háček, ten zakopaný pes, to jádro pudla, ta nepřekonatelná hranice mého vlastního odporu k tomu, jak tenhle stát zneužívá dobročinnosti organizací a lidí.
Základy První pomoci se mají děti naučit ve škole a mají k tomu mít k dispozici všechno potřebné zázemí, včetně učebnice. Jak moc špatná je asi situace, když se organizace Červený kříž rozhodla suplovat odpovědné instituce a shánět peníze na učebnici, aby zachránila alespoň nepatrnou naději na to, že děti budou znát, jak mi zachránit krk, až to budu potřebovat.
Zdá se, že si odpovědní úředníci státních institucí stále častěji říkají, že si lidé pomohou sami nebo jim pomohou organizace typu Červený kříž, různé nadace apod. Je to pro ně pohodlné, levné a nic neriskují. Ono to totiž vždycky nějak dopadne a vždycky se nějaká ta nadace najde nebo ji z lítosti někdo pro ten konkrétní případ založí. Ale takhle to přece nemůže fungovat. Stát si od nás bere peníze. Každý z nás maká na stát více než polovinu svého pracovního času! Takové nevolnictví nebylo ani v době pánů z Rožmberka a ani Pán Slunce Inka nechtěl po svých poddaných, aby pro něj pracovali půl roku! S penězi, které od nás stát vybere, musí přebírat i odpovědnost.
Základy První pomoci vypadají jako banalita v porovnání s mnoha jinými záležitostmi, ve kterých stát selhává nebo které zanedbává. Ale i ta největší řeka vzniká někde v dálce první kapkou deště, která padne na kámen, nevsákne se a spojí se s jinou kapkou v malinký nenápadný pramínek.
Červený kříž je jistě organizace, která zaslouží respekt a úctu, ale moje peníze na učebnici základů První pomoci nedostane. Když najde způsob jak zatlačit na Ministerstvo školství nebo Ministerstvo zdravotnictví, aby takovou učebnici vydalo a dostalo do škol, určitě rád takový tlak podpořím.
