Nešťastná "Újma z radosti z dovolené"

Novela Občanského zákoníku uvádí do našeho života úplně nový právní pojem, a to "Újmu z radosti z dovolené". Podobu této právní normy ovlivnil populismus do takové míry, že v podstatě pozměnil její smysl. Možná je poslední chvíle, kdy se stím dá ještě něco dělat. 

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil podobný bájnému silákovi Héraklovi se rozhlédl po Česku a jal se vyčistit po právnické fakultě Západočeské univerzity další Augiášův chlév, a to český cestovní ruch. Rozhodl se k tomu použít proces novely Občanského zákoníku zavedením zcela nového pojmu do našeho právního řádu, tzv. „újmy na ztrátě radosti z dovolené“. Pokládám tuto snahu pana ministra Pospíšila za promyšlený marketingový tah, který má k jeho osobě přilákat pozornost médií a troufám si tvrdit, že se z jeho strany jedná o jasný populismus, tedy   úsilí o získání přízně bez ohledu na věc samu.

Novela Občanského zákoníku je jistě novela, která zasáhne do našich životů v mnoha ohledech a v mnoha podstatných i méně podstatných případech změní vztahy ve společnosti. Je zvláštní, že pokud pan ministr hovoří o novele Občanského zákoníku téměř vždy uvádí jako příklad zavedení nového právního institutu, tzv, „újmy na ztrátě radosti z dovolené“, jako by ani jiné změny v této novele nebyly.

Podezření, že pan ministr vnímá téma újmy na ztrátě radosti z dovolené jen jako populistické téma, které mu umožní být více viděn v médiích a sama podstata věci mu uniká jsem nabyl ve chvíli, kdy pan ministr začal v médiích dávat příklady, kdy by takový zákon měl být uplatňován. Je vidět, že ví přesně, co chce divák, či posluchač slyšet, ačkoliv i panu ministrovi musí být jasné, že jeho příklady jsou nesmyslné – např. jeho tvrzení, že by měla cestoví kancelář odpovídat za ekologické katastrofy typu ropná skvrna a že by měla cestovní kancelář mít s hotelem na pláži takovou smlouvu, která jí umožní, aby klienty odškodnil hotel a pokud takovou smlouvu nemá, je to chyba cestovní kanceláře. Zní to krásně, ale je to hloupost. Ekologická katastrofa v Mexickém zálivu je jistě něco, co nemůže žádná cestovní kancelář předvídat a tím pádem za to nést odpovědnost.

Ale ponechme různá prohlášení bájného siláka Hérakla v bájích, kam patří a podívejme se suše pragmaticky na technologii jeho úklidových prací. Náš silák se do úklidu nepustil vlastnoručně a zadal tuto špinavou a nevděčnou práci panu profesorovi Eliášovi, kolegovi ze Západočeské univerzity, uznávanému odborníkovi na občanské právo. A pan profesor začal plnit zadání, nezkoumal však základní otázku : je zákazník cestovní kanceláře dostatečně ochráněn ? Jsou jeho práva dostatečně zajištěna ?

Dovoluji si tvrdit, že práva zákazníků jsou dostatečně zajištěna a celá aktivita pana ministra je tedy zbytečná. Kromě občanského zákoníku upravuje vztah cestovní kanceláře a zákazníka především zákon č. 159/ 2006 sb., který zavedl institut Cestovní smlouvy a její forma plně odpovídá směrnici Rady č. 90/314/EHS o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy a tato směrnice zakládá právo zákazníka na náhradu nemajetkové újmy v důsledku neplnění nebo vadného plnění služeb zahrnutých v zájezdu. A to přeci právě jde. Tvrzení, že problémem je to, že cestovní kancelář není povinna takové plnění nemajetkové újmy poskytnout automaticky je sice pravdivé, ale ani připravovaná úprava nic takového nezaručuje, ba naopak svou velmi obecnou a vágní formou celou věc komplikuje. Nemajetková újma (nejen v oblasti cestovního ruchu) je zásahem do osobních práv a jako taková je právní cestou vymahatelná již nyní, podle současné právní úpravy. To že  takové újmě a výši náhrady rozhoduje soud se ani připravovanou úpravou nezmění. Toto bohužel pan profesor Eliáš a pan ministr Pospíšil vůbec neberou v úvahu.

Profesor Eliáš ve snaze najít zcela originální řešení musel odpovědět především na otázku : Jakou hodnotu má radost z dovolené ? Při snaze odpovědět na tuto otázku vyšel z předpokladu : „Každý potřebuje delší odpočinek od každodenního shonu. Proto si plánuje dovolenou a chce si ji užít. Mnohdy si zaplatí služby cestovní kanceláře. Leč stává se, že výsledek zklame: zákazník tráví místo výletů dny s kufry na letišti, octne se ve vzdálené zemi bez tlumočníka, slíbené ubytování v dobrém hotelu nahradí noclehárna - a očekávaná rekreace se mění v utrpení.“ (Karel Eliáš, LN,28.7.2010)

Sám pan profesor Eliáš tímto svým tvrzení popírá smysluplnost pojmu „újma radosti z dovolené“, protože jemu samému vůbec nejde o „újmu z radosti“, ale jde mu zcela evidentně o „zmařený čas na odpočinek“. Pokud má čas na odpočinek nějakou finančně vyjádřitelnou hodnotu, má ji podle mého mínění vždy a ne pouze v okamžiku, kdy je tento čas trávený v rámci organizované turistiky. Jdeme-li tedy v době svého volna (času, určeného na odpočinek, času tráveného mimo pracovní čas) do restaurace a tam nám dají špatné jídlo, nebo v té době špatné ostříhá kadeřník, či někdo jiný poškodí náš čas určený k odpočinku, můžeme žádat odškodnění? Zdá se to absurdní ? Možná, ale čím je cestovní ruch natolik výlučný, aby na v jeho rámci byla uplatňována jiná měřítka vztahu zákazník – dodavatel služby ? Na to nám nikdy nikdo nedal uspokojivou odpověď.

Navíc cestovní kanceláře sami již několik let připravují a postupně i zavádějí do praxe jistá pravidla a možnosti, která již nyní zajišťují klientům v případě vážného narušení kvality zájezdu vinou cestovní kanceláře čerpat nad rámec normálního běžného odškodnění navíc jistou formu odškodnění právě za onen ztracený čas. Nepotřebují k tomu žádnou novelu Občanského zákoníku ani bájného hrdinného siláka Hérakla. Činí tak především proto, aby jejich obor byl vnímán jako obor důvěryhodný a férový k zákazníkům. Tuto naši snahu ovšem pan ministr Pospíšil svými neuváženými a nerozmyšlenými prohlášeními často poškozuje a to se zdá být velkou „újmou na radosti z české justice“. Možná by bájný Hérakles mohl pro změnu vyčistit Augiášův chlév, který má přímo ve své pravomoci. To by bylo jistě to nejlepší, co by pro nás všechny mohl udělat a nikdo by ho nemohl podezřívat z populismu.