Mrtvé duše pana senátora Okamury

Pan senátor Okamura využívá svého práva a obrátí se se stížností na Ústavní soud. Je to jeho právo a je třeba toto právo plně respektovat. Je to právo každého kandidáta na prezidenta a je součástí pravidel pro volbu prezidenta. Pravidla ale neobsahují pouze právo na stížnost Ústavnímu soudu, ale mnoho dalších podmínek. A je ukázkové, jak si pan senátor Okamura vybírá z pravidel pouze ta, která mu vyhovují a ta, která mu nevyhovují  ignoruje, nebo na ně útočí, či je přímo nazývá neústavními apod.

V jeho bojové dikci a v harašení silnými slovy a urážkami zaniká pravý smysl celého jeho snažení – zakrýt skutečnost, že mnoho signatářů jeho volebních archů bylo zaznamenáno v nesouladu se zákonem a prodloužení pozornosti médií co nejdéle to jen půjde.  Neuznatelných podpisů bylo dokonce tolik, že to způsobilo jeho kandidaturu zpochybnitelnou. Zakrýt tuto skutečnost dá práci a je k tomu třeba mnoha silných slov a snahy, ale především je třeba najít nějaký terč, na který se zaměří negativní pozornost. A terč je nalezen – je jím soudce Šimíček, který si dovolil pojmenovat stav volebních archů páně senátora Okamury pravým nediplomatickým jménem. Mrtvé duše jsou ovšem mrtvé duše, ať se pan senátor snaží sebevíce.

Pan senátor se Gogolovu hrdinovi z Mrtvých duší opravdu podobá. Pavel Ivanovič Čičikov toužil po úspěchu, toužil mít tolik, aby mohl žít v okázalém přepychu, aby mohl dávat okázale najevo svůj úspěch. Léčil si tím pocit méněcennosti a byl ochoten pro splnění svých představ udělat opravdu hodně. Byl zdvořilý, podlézavý, jemných mravů, mluvil vždy kulantně a podle toho, co očekávalo publikum, které chtěl oslovit. Nebyl to žádný přízemní podvodníček, byl to v pravém slova smyslu spekulant. K postupu v před (ani vlevo, ani vpravo) potřeboval mrtvé duše, jinak se nemohl pohnout z místa.

Pan senátor Okamura ve své touze postoupit vpřed, jak se zdá, potřeboval také nějaké ty mrtvé duše. Když jeho spekulace nevyšla, kope kolem sebe, aby odvedl pozornost od mrtvých duší. Je to logické a v jeho situaci i strategicky správné. Navíc jej to udržuje v médiích a získává tak mnohem víc pozornosti, než kandidáti, kteří jsou stále ještě ve hře o Hrad. Jeho věrní mohou ještě více semknout řady a bojovat za svého Spasitele.

Mě na tom všem cirkuse ale zaujaly dvě drobnosti, které možná unikly veřejné pozornosti a přitom mohou v budoucnu být velmi důležité k pochopení konání pana senátora Okamury.

Za prvé: pan senátor Okamura se odmítl účastnit seriálu rozhovorů kandidátů na prezidenta s redaktory deníku Dnes. Je to velmi zvláštní u člověka, který tolik touží po pozornosti médií. Pro mne to ale překvapením nebylo. Formát rozhovoru byl pro pana senátora velmi nebezpečný – jednalo se totiž o živý rozhovor, bez předem daných otázek, kdy kandidáti museli odpovídat bez přípravy. Každý z nás, kdo měl tu čest pana senátora poznat v přímém rozhovoru, ví, že velmi nerad opouští své naučené téze a pokud se někomu podaří jej vykolejit „ze scénáře“, objevuje se z ničeho nic úplně jiný pan Okamura, neschopný sestavit rozumnou větu. Přímý rozhovor s redaktory Dnes by takovou věc velmi rychle demaskoval.

Za druhé: pan senátor v návalu emocí po vyřazení potvrdil, že nemůže novinářům na tiskové konferenci, kterou sám svolal odpovídat na otázky. Musí jim stačit pouze přečtené prohlášení. O všem se totiž musí poradit s panem Novákem (rozuměj panem Jaroslavem Večerníčkem Novákem). Ten je totiž autorem tézí pana senátora (nebo přinejmenším formální podoby těchto tezí). A je stále patrnější, že pan Večerníček Novák bude oním pověstným krkem, který hýbe hlavou pana senátora.

Pan Novák ještě v červnu prohlašoval, že sám bude kandidovat do senátu v obvodu Svitavy, ale nakonec nekandidoval. Plně se soustředil na posun pana Okamury na senátorské křeslo, a tento plán nakonec  vyšel.  Pan Okamura předvedl velmi soustředěnou kampaň, najezdil mnoho kilometrů ve svém volebním obvodě, uskutečnil nespočet setkání s případnými voliči a velmi poctivě si svou kampaň odpracoval. Žádný jiný politik, ani žádná politická strana v tomto obvodě tak soustředěnou a cílevědomou kampaň neuskutečnila a je jen jejich ostudou, že nezávislý kandidát pan Okamura prošel do senátu otevřenými dveřmi. Ta pracovitost a urputnost jistě zaslouží respekt. Po celou dobu pan Novák plnil hlavu pana Okamury tématy pro jeho videoblogy, jeho vystoupení  v terénu a blogy na iDnes.

Kdo je tedy vlastně senátorem  a kdo je vlastně uchazečem o Hrad? Je to opravdu pan Okamura ? Jaká je skutečná role pana Jaroslava Večerníčka Nováka ? Jde ve skutečnosti jen o to získat co nejvíce mediální pozornosti, aby se dobře prodávaly knihy a talk show ? Pokud ano, pak jistě pan Večerníček Novák již píše  : „Jak jsem se nestal prezidentem“, „Zklamaný národ“, „Tichý hrad“ nebo nějaký jiný povedený titul. To by nebylo nijak škodlivé a nestálo by to za řeč. Ale já se trochu bojím, že je před námi nový tandem, podobný tandemu Topolánek – Dalík. A to už by za řeč určitě stálo.