Smrt Václava Havla ukázala ještě v ostřejším světle nesmyslnost přímé volby prezidenta. I když patřím k těm lidem, kteří mají k činnosti pana Václava Havla mnoho výhrad, zvlášť v jeho druhém funkčním období a rozhodně pokládám všechnu tu glorifikaci jeho osoby za přehnanou, rozhodně patří pan Havel k lidem, kteří zaslouží respekt a úctu a jen zoufalci mohou popírat jeho význam při zrodu novodobé historie naší republiky.
Stejně tak současný prezident pan Václav Klaus je bezesporu osobností. Jistě, i k jeho činnosti může mít plno lidí různé výhrady a v mnoha věcech se s ním nemusí souhlasit. Ale je jistě osobností, která má svou váhu a zaslouží respekt.
Přímá volba prezidenta nemá za cíl najít respektu hodnou osobnost, člověka, který má sám o sobě váhu, svůj názor, svou vizi. Osobnost, která bude stát v čele státu a bude dbát na jeho primární zájmy. Přímá volba prezidenta má za cíl najít osobnost, na které se shodne co nejvíce občanů, osobnost, která bude vyhovovat co největšímu počtu voličů. Přímá volba prezidenta má stejná kritéria jako soutěže typu „Superstar“ nebo „Česko-Slovensko má talent“. Ve skutečnosti nejde o to najít největší talent nebo největší osobnost, ale jde o to vyvolat davový zájem o soutěž a vyprodukovat vítěze, se kterými bude možné v budoucnu „pracovat“ podle potřeb pořadatelů soutěže. A o tom je i přímá volba prezidenta. Nezávislé osobnosti nemají šanci bez podpory zvenčí a tato podpora nikdy nebude zadarmo.
Navíc je přímá volba neuvěřitelně výživným prostředím pro populisty. Stačí si prostudovat média za poslední tři roky a dát si práci s posouzením reakcí veřejnosti na různá témata. Existuje pouhých 18 témat, která veřejnost masově vnímala jako důležitá témata. Pokud si někdo postaví svůj osobní „business plán“ a rozhodne se zviditelnit jako „zachránce národa“, stačí mu zpracovat si těchto 18 témat tak, aby jeho názory konvenovaly s názory většinové veřejnosti, a pak musí využít možnosti dnešního mediálního světa na své zviditelnění. Do roka a do dne má veřejnost na své straně a může směle vyrazit do boje o Hrad, aniž kdy čeho dosáhl a aniž kdy prokázal svou způsobilost k veřejné službě. Možná to zní absurdně, ale je to realita, i když absurdní. A proto je absurdní přímá volba prezidenta.
Před více než dvěma roky mi jeden z horkých kandidátů přímé volby podal před studiem v České televizi ruku a slíbil, že už nebude o jisté věci veřejně lhát a že si odpustí podpásovky v médiích, kterými poškozoval náš obor. Nebyl důvod mu nevěřit, díval se mi při tom stisku rukou zpříma do očí a měl tak věrohodný výraz, že jsem mu uvěřil. Slib mu vydržel jen pár minut, než jsme vstoupili před kamery a než na jeho tvář dopadla světla ramp. Touha po popularitě a záři mediálního světa spláchla sliby jako tsunami. Pochopil jsem, že jsem za vola a že jsem jen malý kamínek na cestě za slávou, který možná bude chvíli dřít v botě velikána, ale který velikánovi nestojí za to, aby se plnily sliby. Na ně se historie ptát nebude. Od té doby sleduji dost pozorně, jak je veřejnost krmena těmi správnými tématy a jak se naplňuje „osobní business plán“ a jak nám z výživného podhoubí populismu vyrůstá „spasitel“ a „zachránce národa“.
Má smysl o tom mluvit zrovna na blogu idnes.cz, tedy v téměř rodném hnízdě našeho velikána, kde je tak populární a kde má tolik příznivců? Má smysl riskovat nadávky, které snesou na mou hlavu v diskusi? Má smysl veřejně vyhrotit vztah, který se jinak v tichosti odehrává za kulisami a je známý pouze odborné veřejnosti a některým novinářům? Určitě má. Jsem si dobře vědom toho, že nemohu nijak ovlivnit to, zda senátoři podpoří své kolegy poslance a přímou volbu prezidenta vypustí z klece do veřejného prostoru, ale na druhé straně bych se styděl, kdybych se jen díval, jak dělá veřejnost stejnou chybu, jakou jsem kdysi udělal já. Věrohodný výraz a pevný stisk ruky ještě nemusí znamenat poctivé úmysly a ve světle ramp se sliby rozpouštějí rychleji než čokoláda na slunci.
Nemyslím si, že by prezidentem mé země měl být populista typu pana Tomia Okamury. Nemyslím si, že by takový člověk měl mít v rukou i třeba jen okleštěné pravomoci, např. jmenovat členy Bankovní rady, jmenovat soudce a ústavní soudce, či podepisovat (třeba formálně) zákony této země. Nemyslím si, že by takový člověk měl reprezentovat mě a mojí rodinu a mou zemi. I třeba jen proto, že mi kdysi podal ruku a něco slíbil a za pár minut na to zapomněl.
Já za sebe tiše poznamenávám: „Pan Okamura na Hrad = prosím NE!“
