Chci mít ve své ulici svého „Bobíka“ !

Drobná kriminalita a nepořádek v naší ulici ve středu Prahy dosahuje takové úrovně, že bych s radostí přivítal stálou přítomnost městského strážníka. Vedení města selhává v zajištění bezpečného života svých obyvatel.

V noci ze soboty na neděli někdo ukradl měděnou okapovou rouru ve vnitrobloku našeho domu. Sebral úsek mezi druhým a čtvrtým patrem. Ví bůh, jak se tam dostal. Dokonal tak akci, o kterou se pokusil o týden dříve. Tehdy ovšem rouru pouze sundal z domu a pak byl zřejmě někým vyrušen, a tak roura zůstala na chodbě domu. Majitel činžáku ji se svým synem pracně namontoval zpět, aby se pro ni zloděj v klidu vrátil a svůj skutek dokončil.

Za posledních pět měsíců bylo vykradeno v naší ulici (dlouhé necelých 150 metrů !) 7 aut.

V létě ukradli zloději za jedinou noc slunečníky a další věci ze všech teras domů našeho vnitrobloku. Vše odnesli po střechách.

Sprejeři „zkrášlili“ fasády několika novými sgrafity a studenti gymnázia z vedlejší ulice si před naším domem založili svou „klubovnu“, kde pokuřují, popíjejí a zanechávají za sebou vše, co jim z rukou vypadne.

Mnoha pejskařům ještě nedošlo, že mají po svých miláčcích uklízet a úklidové čety naši ulici pravidelně míjí.

 Na webu Městské policie Praha se dočtu hned v úvodu o smyslu a poslání této instituce :

„Její činnost spočívá především v zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku v rámci působnosti města, tedy na teritoriu celého hl. m. Prahy.“

U nás v ulici to ovšem nefunguje. Když k nám do ulice zabloudí městský strážník má pouze jediný zájem, nalézt nějaké špatně zaparkované auto a zajistit jeho odtah. O nic jiného zájem neprojeví. A v okolních ulicích je to velmi podobné.

Před časem jsem šel se svým synem do divadla Minor na pohádku a těšil se na to, jak zase jednou Dobro zvítězí nad Zlem. Bylo brzké odpoledne a na naší straně ulice strážník kontroloval zaparkovaná auta. Na protější straně skupinka mladých Britů blokovala chodník a bránila v cestě starší ženě. Ne zle, byla to spíš legrace, ale pro ženu to byla velmi nepříjemná situace. Jako správný otec jsem chtěl malému synovi ukázat jak funguje ZÁKON, a tak jsem vyzval strážníka, aby Brity zklidnil. „Mám na práci jiné věci,“ opáčil strážník a dál kontroloval povolenky k parkování v modré zóně. Odpověď mne vytočila, a tak jsem po strážníkovi vyjel. Ať synek vidí jakého má otce.

Po krátké výměně názorů, zaznělo z úst strážníka : „Dělám to, co mi nařídí. Jsem strážník a musím poslouchat svoje velitele.“ A já sklapnul, protože mi došlo, že má pravdu, že musí dělat to co mu nařídí nadřízení, musí poslouchat své velitele.

Mladí Britové i paní, co ji otravovali už byli pryč, vše se vyřešilo i bez strážníka, ale já si tu situaci vzpomenu pokaždé, když se mnou lomcuje vztek ze stavu naší ulice.

Já chci ve své ulici svého „Bobíka“ ! Chlápka, který tu bude mít svůj rajón, který bude vědět kdo tu bydlí a bude se tu vždycky motat někde kolem, aby věděl, co se tu šustne. Chci chlápka, který bude budit respekt a kterého si budu moct vážit. Ale vím, že se ho asi nikdy nedočkám.

Na zmíněném webu Městské policie Praha je totiž další dost závažná věta : „Každý z vás má právo obracet se na strážníka se žádostí o pomoc. Strážníci jsou povinni v rozsahu svých úkolů požadovanou pomoc poskytnout.“

Což by samo o sobě bylo krásné, nebýt té poznámky, že jsou strážníci povinni pomoci v rozsahu svých úkolů. A úkoly mají jasné : kontrolovat oprávněnost parkování. Tak kdybych nevěděl, kde zaparkovat, jistě mi rádi pomohou. Nic víc od nich ale očekávat nemohu.

Informace o nákladech na zřízení a provoz  Městské policie na jejím webu chybí. Nebude to jistě laciná záležitost a nemůžu se zbavit pocitu, že mám jako obyvatel tohoto města právo na dobrou službu této instituce. Nechce se mi, ale obracet s žádostí o pomoc na ty ubohé strážníky, kteří žijí jen v limitech rozsahu svých úkolů. Žádám tedy takto veřejně pana Mgr. Vladimíra Kotrouše, ředitele Městské policie Praha, zda by nemohl rozšířit rozsah úkolů strážníků v okolí Helmovy ulice i o pořádek a bránění kriminalitě.

Ke dveřím na terasu jsem si opřel železnou golfovou hůl a někde v hloubi své mužské ješitnosti doufám, že ji jednou v noci použiji až budu bránit svůj slunečník a začínám přemýšlet o založení občanského sdružení s názvem DOMOBRANA. Přesto bych ale byl mnohem raději, kdyby mi páni konšelé zajistili mého „Bobíka“.