Naivní představa o rychlé „facebookové revoluci“ se hroutí v jedné arabské zemi po druhé. Místo rychlokvašné demokracie se ujímá moci konzervativní islamismus a dříve nebo později odhodí i svou masku otevřenosti a mírumilovnosti. Arabské jaro nebude mít čas rozkvést a propadne se rovnou do mrazivé zimy.
Když jsem ve svém blogu v únoru letošního roku napsalo situaci v Egyptě, že:“ V čele musí být nesmírně silná a respektovaná autorita. Vůdce, který za mnoho obyčejných lidí vyřeší jejich problémy. Vůdce, který udrží respekt a sílu země ve vnějších vztazích a který bude mít vizi jak vylepšit život obyčejným chudým Egypťanům.“, kritizovali mne někteří čtenáři jako milovníka autoritativních vůdců. Bylo to ale jen pouhé konstatování skutečnosti, která je jasná každému, kdo se v těchto zemích nějakou dobu pohybuje.
Dějiny jednou ocení bývalého prezidenta Mubaraka a to i za způsob odchodu ze své pozice. Nedovolil, aby se jeho země propadla do zmaru a sebevražedné občanské války jako tomu bylo v Libyi a jako tomu zřejmě bude v Sýrii. Odešel a odmítl i politický azyl v Izraeli. Musel si přitom být vědom toho, že bude obětován. Svým včasným odchodem umožnil armádě, aby převzala moc jako záchrance a ne jako uzurpátor a tím zajistil pokračování fungování státních institucí a dal všem čas na přípravu voleb. Kromě Izraele ho zradili všichni západní spojenci. Zachovali se zbaběle, populisticky a idiotsky.
V Egyptě žije přes 80 milionů obyvatel a z toho je více než 90% islámského vyznání. Jen šílenec mohl doufat v to, že volby dopadnou ve prospěch otevřené společnosti. Jedna silná osobnost, jedna silná autorita musí být nahrazena jinou silnou osobností, jinou silnou autoritou. Alternativa k panu Mubarakovi, která by byla ochotna pokračovat v jeho politice „mostu mezi západem (Izraelem) a arabským světem (Palestinou), na egyptském politickém kolbišti není. Jediná silná autorita, která je k mání jsou islamisté. Více než 2/3 (především na venkově) obyvatel nevnímají turistiku a zahraniční obchod jako potřebnou věc, protože z ní nemají přímý profit. Jejich život je velmi prostý a je spojený především s nutností uspokojit základní životní potřeby. S nimi si islamisté v podstatě mohou dělat, co chtějí.
Zahraniční politiku Evropské unie neurčuje Brusel, ale Paříž, Berlín a Londýn. Zahraniční politiku NATO neurčuje vedení aliance, ale Washington a Londýn. Především NATO propáslo svou šanci. Členem NATO je Turecko a to mělo v jarních měsících nebývalou šanci dění ovlivnit. Turecký model byl pro moderní část společnosti v Tunisku, Egyptě a Sýrii lákavým vzorem. Turecko mělo dokonce silnou podporu Izraele. Sebestřednost francouzského prezidenta a nerozhodnost amerického prezidenta nedovolili Turecku stát se respektovaným a silným prostředníkem v celém procesu. Nehorázná agrese do Libye pak tureckou snahu paralyzovala úplně.
Je neuvěřitelné, že i v tuto chvíli, kdy je každému jasné, že Západ svým přístupem zpackal, co se dalo, rozhazují západní představitelé úsměvy všemi směry. Nechávají se fotit s „demokratickými představiteli Libye“ a tvrdí, že situaci v Egyptě vyřeší volný trh a volný přístup ke vzdělání. Musím si klást otázku, zda jsou tak naivní, nebo jsou idioti nebo jen dělají idioty z nás ostatních a vnímají svět pouze horizontem příštích voleb ve svých vlastních zemích a horizontem profitu firem, na které jsou napojeni. Takový přístup se Evropě nemusí vyplatit. Radikální islamisté nejsou nebezpečím jenom pro Tunisany, Egypťany, Libyjce, Jemence a Syřany, ale jsou velkým nebezpečím právě pro Evropu, která leží, co by kamenem dohodil.
Pokud bude v Egyptě po vítězství islamistů zavedeno právo šaría, postihne bezprostředně nejméně 10 milionů koptských křesťanů a egyptskou inteligenci. Nastane exodus do Evropy se vším, co s tím souvisí. Z Tuniska bude vytlačena židovská menšina, která má velmi silný vliv na ekonomiku a turistiku. Libye se propadne do dlouhého krvavého chaosu, kde všichni bojují proti všem. Jemen bude skvěle fungující základnou Al Kajdy a Sýrie bude trvalým nebezpečím pro Izrael. Těžko předvídat co se stane v Alžírsku a Maroku, ale dá se očekávat, že i tam islamisté zvednou hlavu a budou se snažit ujmout moci.
Zdá se to příliš pesimistické? Možná, ale arabský svět je v pohybu a náš vliv na něj slábne. Pokud mají představitelé Západu ještě nějakou možnost (třeba právě ve spolupráci s Tureckem), je možná poslední příležitost ji využít. Jinak nás nečeká nic dobrého.
