Večer, kdy se narodil revolucionář

Nadešel čas, kdy spousta lidí oslaví narození jednoho revolucionáře. Stalo se to prý už před více než dvěma tisíci lety. 

Každý ten příběh zná. Na sčítání lidu přijela do Betléma jedna chudá rodina. Pár dní po zimním slunovratu. Hotely byly narvaný. Peněz také nebylo moc. A ceny nabídky ubytování se zvyšovaly v souladu se stoupající poptávkou. Navíc už tehdy někteří razili heslo, že o peníze jde až v první řadě. Člověk potom vezme zavděk i ubytováním ve chlévě.  

A tak se mezi oslem a volem narodil jeden malý revolucionář. Samozřejmě nebyl to revolucionář jak si jej představují romantici 21.století. Neřítil se v čele ozbrojeného davu při útoku na Bastilu. Ani neobsazoval Zimní palác. Vyhnul se tak potřebě následného porevolučního teroru. Ostatně vraždění neviňátek se rozpoutalo brzy po jeho narození. Sotva se člověk narodí, dostane něco do začátku od třech králů a už je z něj i celé jeho rodiny ilegální uprchlík. 

Ještě štěstí, že na egyptské hranici tehdy nestál bezpečnostní plot z ostnatého drátu a azylová politika tehdejší egyptské vlády byla docela benevolentní i k těmto uprchlíkům. Samozřejmě jistě by se i v tehdejší době našli tmáři, kteří by neváhali demonstrovat proti nebezpečným uprchlíkům a teroristům skrývajícím se v rodině našeho malého revolucionáře. Konec konců za vraždění krále Heroda mohl zejména Josef a Marie, měli si udělat pořádek ve své zemi a neobtěžovat své sousedy. Egyptští zloseři měli i tehdy svých starostí dost, na vlastní děti museli sbírat víčka, ilegální imigranti zejména malý Ježíš byli potencionální nebezpečí, a vůbec když egyptským dobroserům bylo těch uprchlíků líto měli si je vzít domů.  

Skutečnou zbraní našeho revolucionáře byla myšlenka. Jak známo nejnebezpečnější zbraň na této planetě. Když se totiž tato myšlenka rozšíří rychlostí epidemie mezi dostatečný počet myslících lidí, stává se z ní zbraň hromadného ničení. Dokáže zničit starý, konzervativní řád rychleji než by to zvládly celé po zuby ozbrojené armády.  

Co se s naším revolucionářem dělo v dalších zhruba 33 letech příliš nevíme. Vyučil se patrně na tesaře. Ale povolání svého otce zřejmě dlouho nevykonával. Místo, aby se přizpůsobil a zařadil do tehdejší společnosti a poctivě pracoval, neboť práce jak známo osvobozuje, dělal samé potíže. Místo, aby studoval něco užitečného a snažil se uplatnit v oborech, které mají budoucnost, flákal se po ulicích, vyhýbal se poctivé práci spolu se skupinou dalších nepřizpůsobivých občanů. A to už vůbec nemluvím o jeho hippiesáckém vzezření. Dlouhé vlasy a vousy. Zkrátka už na první pohled podezřelé individuum.  

Místo, aby se slušně ostříhal a oholil. Ucházel se o nějaké slušné místo na manažerské pozici v byznysu či vystudoval práva, případně si hledal uplatnění ve státní správě. To on ne. Naopak šířil kolem sebe nebezpečné myšlenky. Byly to jasné bláboly. Samá pravda a láska. Odpouštění a pokora. Místo staré, dobré a osvědčené odplaty ve stylu oko za oko, začal hlásat cosi o nastavení druhé tváře. A vrcholem bylo, když zaútočil na ekonomickou podstatu tehdejší církve a vyhnal penězoměnce z božího chrámu. Přitom to byli jen poctiví, pracovití, vzdělaní a schopní podnikatelé. Zkrátka sůl země.  

Tolik se protivil tehdejšímu většinovému a tedy veskrze správnému názoru, že nemohl dopadnout dobře. Vždyť už od jeho narození bylo zřejmé, že ten kluk roste pro šibenici. Takový nepřizpůsobivý asociál a vlastizrádce nakonec skončil mezi dalšími dvěma darebáky přibitý na kříži. Za hlasitých ovací přihlížejícího davu. Ctihodných přizpůsobivých občanů, výkvětu společnosti, obhájců konzervativních a patrně také tehdejších rodinných hodnot. Zkrátka dostal co si zasloužil.  

Jenže jeho radikální názory se začaly nebezpečně šířit a ohrožovat společenský status quo. Naštěstí jako u každé víry se vždy najde někdo, kdo si nové učení předělá k obrazu svému. Takže jeden římský císař o pár set let později udělal z učení našeho revolucionáře oficiální náboženství. Místo, aby pokračoval v krmení lvů křesťany, udělal z nich státní úředníky, kteří krmili kriminály vyznavači starých římských, nemoderních bohů. A z radikálních názorů udělal konzervativní hodnoty. Z původní etiky udělal politickou ideologii za účelem získávání a shromažďování moci, majetku a k ovládání lidí. Tedy nic nového pod sluncem. Stalo se to vírám v bohy před tím i potom. Tak to na světě chodí.  

Naštěstí ozvěny etického poselství našeho mladého revolucionáře se tak úplně neztratily. Kdo dobře hledá najde je i v nánosu pozdějších naplavenin. Co si ale mnozí lidé v dnešní večer připomenou není zrození člověka či božího syna. Ani zrození revolucionáře. Je to zrození naděje. Abych parafrázoval text pana Marka Ebena. Naděje, že světlo jednou přijde i do našeho chlíva.