Musí ten, kdo nevolil vítězného politika, držet hubu?

Možná, že tato otázka se dotýká samotné podstaty standardní demokracie. Tedy svobodné, demokratické společnosti s všeobecným hlasovacím právem, která ctí listinu základních lidských práv a svobod. A tyto práva a svobody chrání nezávislá justice jako základ právního státu. Ten princip je celkem jednoduchý. Protože je obtížné, aby v přímé demokratické volbě o každém aspektu života ve společnosti, počínaje zákony a konče dotacemi na činnost divadel, rozhodovalo dejme tomu 8,5 milionu voličů v celostátních referendech, volí si občané své zástupce, kteří to dělají za ně. Je to princip nepsané společenské smlouvy. Já ti dám svůj hlas a ty budeš hájit moje zájmy. Tak funguje standardní demokracie evropského či amerického typu. Myslím, že tento typ demokracie byl cílem a ideálem větší části odpůrců bolševické diktatury před listopadem 1989. Stejně jako snaha rozbít zeď koncentračního, bolševického tábora, tvořenou ostnatým drátem, která oddělovala země s bolševickou diktaturou od většiny civilizovaného a svobodného světa.

Tato snaha byla, je a bude vždy legitimní. Lidská práva a svobody jsou univerzálním principem, na kterém je založený život jednotlivce a tím i logicky celé společnosti. Diktatura, která tyto práva a svobody porušuje není znakem stability. Naopak jde o anomálii a nic není méně stabilního než diktatura potlačující lidskou přirozenost. A touha po svobodě je přirozeným lidským chováním. Ostatně za posledních necelých sto let existence demokracie založené na všeobecném hlasovacím právu se ještě žádná diktatura nedožila příliš dlouhého věku. To není zrovna příliš důkaz stability. Pravda, někomu se veřejný a svobodný střet názorů ve standardní demokratické společnosti může jevit jako známka slabosti či nestability celé společnosti. Nic není více vzdáleno skutečnosti. Pokud společnost respektuje základní, podstatné principy lidské přirozenosti, určené listinou základních lidských práv a svobod, potom je diskuse nad nepodstatnými či méně podstatnými normami fungování společenských vztahů jen důkazem zdravého života občanů, takové země. A dokladem stability demokratického státu.

Samozřejmě, že nejlepším vyjádřením vůle každého jednotlivce jsou demokratické volby. Každý má právo nejen volit, ale také se ucházet o volené místo. Stačí přesvědčit dostatek svých spoluobčanů, že já jsem tím pravým člověkem, který bude hájit jejich zájmy. Jenže ve zdravé občanské společnosti nekončí demokracie dnem voleb. Člověk, který se nechá svými spoluobčany zvolit musí těmto voličům skládat účty. Zkrátka musí plnit svou část oné nepsané společenské smlouvy. A hájit zájmy těch, kteří jej do jeho funkce či úřadu zvolili. A je úkolem každé standardní, občanské společnosti, aby důsledně kontrolovala zvolené politiky. Zda skutečně hájí to co slíbil, tedy zájmy svých voličů. Nebo hájí úplně jiné zájmy. Své vlastní, které jsou zásadně odlišné od toho co sliboval před volbami, či zájmy naprosto jiných skupin než jsou ti, kteří jej svými hlasy dosadili do jeho úřadu. V tom případě je tu prostor pro občanskou společnost, která má právo vyžadovat plnění dohody mezi ní a politikem. Demokracie tedy nespočívá v samotném aktu voleb. Tím demokracie nekončí, ale naopak začíná.

Politici si zkrátka nemohou a nesmí dělat co se jim zlíbí jen proto, že zvítězili ve volbách. Jejich úřad jím aktem voleb nebyl věnován do osobního užívání. Jsou povinni vykonávat úřad ve prospěch veřejnosti, či alespoň její většiny. Pokud na své sliby a své povinnosti rezignují a začnou se chovat jako utržení z řetězu, má občanská společnost řadu možností jak dotyčnému připomenout jeho úlohu. A z toho vlastně vyplývá odpověď na otázku položenou v úvodu. Nejen volič, ale i nevolič vítězného politika hubu držet nejen nemusí, ale dokonce ani nesmí. Skutečně odpovědný občan musí kontrolovat práci každého politika a to po celé volební období. Protože v demokratické společnosti může i většina občanů zvolit špatného politika. To ale neznamená, že mu odevzdává absolutní moc. Či že si politik, který se dostal do úřadu za pomoci veřejně proklamovaných lží a falešných slibů může dělat se svěřenou mocí co se mu zlíbí. A to ani v rámci celého svého volebního období. Kdo se zpronevěří povinnostem vyplývajícím z vykonávání jeho úřadu musí čelit možnosti svého odvolání. A to i dříve než na konci svého volebního období.

Odpovědný občan ve standardní,  demokratické společnosti totiž nemá jen právo volit a být volen. Má právo, ale spíše povinnost důsledně kontrolovat chování a jednání každého zvoleného politika. Jen tak může společnost efektivně fungovat.