Miloš Zeman-jeho čisté ruce a špinavá záda.

Miloš Zeman byl celé čtyři roky premiérem této země. Byl to cílevědomý muž s odhodláním. Proslulý je jeho výrok o tom, že jeho cílem je přijít do Strakovky hlavním vchodem. Což se mu nakonec podařilo. Přestože mu hlavní dveře musel podržet otevřené jeho hlavní soupeř Václav Klaus, pořád to byl hlavní vchod. Na rozdíl od současného premiéra, který se do Strakovky vloudil omylem zadním vchodem pro služebnictvo. Tento pragmatický politik se do historie této země zapsal nezapomenutelným způsobem. Ale bohužel to vždy nebylo v dobrém. Dokonce si zapsal i několik primátů. Začalo to už na sjezdu ČSSD na kterém byl zvolen do čela strany. Ze vzpomínek přímých účastníků se často vyroji podivně jednotná skupina sociálních demokratů, které nikdo neznal, kteří se s nikým nebavili a kteří nemalou měrou pomohli svými hlasy Zemanovi do čela strany. Tenkrát poprvé se do českého politického slovníku dostalo slovo Velrybáři. Zeman ač sám čestný a neuplatný se obklopoval podivnou sortou lidí.

Nevím jestli to bylo způsobeno snahou přiblížit se největšímu protivníkovi, ale míra jeho ješitnosti a přiznejme si i arogance si s tehdejším, velkým, modrým Vaškem nijak nezadala. Vzpomínám na nedávnou ukázku z dokumentu o Václavu Havlovi právě s Milošem Zemanem. A jeho postava mi v té chvíli připomínala a jistě nijak náhodou, takový prototyp českého, politického Mefista. Ďábla našeptávače, který si libuje v intrikách. Lidé, kteří se ve vhodný okamžik objevili a vystoupili z velkého  stínu velkého muže nebyli vždy morální  ozdobou politické scény, ani jejího zákulisí. Zemanův poradce Šlouf je dodnes prototypem člověka, který přivedl českou politickou scénu někam do evropského politického suterénu či dokonce sklepa. Byla to opoziční smlouva, která dala vzniknout otevřené korupci, klientelismu a nepotismu horšího ražení než v obávané totalitě. O podivném propojení byznysu, politiky a bohužel také kriminálního podsvětí ani nemluvě.

Přesto, že pan Zeman bude znám jako dosud jediný premiér jehož ministr skončil za porušení zákona ve vězení, bude znám také tím, že sednul na lep některým svým zištným kolegům a který nechal za svými zády bez povšimnutí odehrávat se politicko-mocenské nechutnosti nepatřící do civilizované společnosti. Jeho osobní účast v podvodném podniku stát a firma Housing construction na dostavbu dálnice D 47 dodnes není objasněna. Jeho ego se velikostí nijak neliší od ega jeho největšího protihráče. Nikoliv, však protivníka Václava Klause. Nevím jestli otevřená podpora Václava Klause v případě současné kandidatury Miloše Zemana na prezidenta je tím příznačným polibkem smrti či už pouze otevřeným přiznáním a tečkou za společnou minulostí. Je pravda, že když se Miloš Zeman pokouší stylizovat do podivné role člověka z lidu, nebo zcela altrustického zachránce českého lidu, působí to poněkud křečovitě. Jako před prvním kolem prezidentské volby v roce 2003. Jeho těžké rozhodnutí a tiskové konference na ukončení aktivní politické kariéry působily asi tak upřímně jako četné oznámení Dominika Haška o ukončení kariéry.

A když jako vyslanec blanických rytířů, přichvátal na pomoc svým tápajícím, nedávno ještě stranicky podřízeným poslancům a senátorům, aby zabránil jejich bezradnosti a bez ohledu na vlastní pohodlí důchodce z Vysočiny, bez politických ambicí, zachránil volbu prezidenta a s přemlouváním a zdráhavě přijal prezidentský titul, jedno oko by z té zápletky průměrné telenovely nezůstalo suché. Samozřejmě vše v zájmu vlasti a lidu. Pokud v průběhu své kariéry působil Miloš Zeman jako vcelku slušný herec. Ve svých politických začátcích na prknech divadla Semafor dokonce jako komediální bavič a průkopník u nás tehdy nepříliš známé varietní formy stand-up comedy. Později už se jeho schopnost přesvědčit publikum o naivnosti a prosťáčkovství své postavy, snižovala. Volbu prezidenta svým ubohým výstupem třetiřadého šmíry kočovné divadelní společnosti zabil a předložil jako na stříbrném tácu tuto funkci svému spolupachateli ze souboru Klausů.

Není divu, poslanci ČSSD v roce 2003 nebyli žádné hejno ubulených hus, milujících mýdlovou operu Zemanova typu. Jeho další role důchodce z Vysočiny, který objímá stromy a užívá si podzimu života, byla také dosti neupřimná. Divák tohoto představení byl jistě zklamán a chtělo se mu odejít před koncem. Pravda občas zašli na návštěvu kluci z České televize, tedy reprezentanti té žumpy, která to Miloši nějak odmítala baštit i s navijákem. Někteří z nich, s vtipem ostrým jako šídlo, si za láhev oblíbeného chlastu nechali vyprávět stokrát obehrané bonmoty. V podstatě taková charita za veřejnoprávní peníze. Jeho vztahy s nástupcem Paroubkem byly také poněkud neujasněné. Jak jsem pochopil v politice se nezapomíná a tím koho pomocí velrybáři ulovených hlasů, odstavil Zeman na výše zmíněném sjezdu od vysněného křesla předsedy strany byl právě Jiří Paroubek. Takže dostat dvě atrofované ega do souladu nebylo jednoduché. Přesto občas došlo k jakési dohodě. Zeman patrně očekával od svého nástupce nějaké významné pocty,

Sousoší, ulici či knihovnu, které se mu, ale nedostalo. Následovalo Zemanovo oblíbené sypání písku do stranického soukolí a mydlení schodů Paroubkovi. Důkaz, že s přibývajícím věkem se u některých projevuje infantilnost ve větší míře než u jiných. Bohužel tady se hrálo o samotnou budoucnost národa, státu a vlastně celé demokracie. Pokud opravdu stál za rozhodnutím svého přítele Melčáka a jeho přestupem k občanským demokratům, sám odporný intrikán z Vysočiny, tak to byl skutečný vrchol amorálnosti a ubohosti tohoto iracionálního staříka. A ještě v době, kdy se rozhodl to Paroubkovi pořádně zavařit a rozhodl se s Melčákem jako lotrem po pravici, vyhlásit veřejně založení truc strany SPO Zemanovci, svůj odklon od zdravého rozumu dokonale potvrdil. Jak vidno, ale jeho politické ambice patrně zemřou, až s jeho alkoholem zhuntovaným tělem. Bohužel na své nejlepší doby už může jen vzpomínat. Z kdysi jistě velkého a schopného politika nám tu zbyl ohavný stařík, který rozměňuje bývalou slávu, za drobné mince pochlebovačů a zájmu těch představitelů novinářské žumpy, kterými kdysi tak okázale opovrhoval. Smutný konec velkého muže. Muže s čistýma rukama, ale špinavými zády. Zády špinavými od rukou darebáků, kteří ho po nich plácali ve snaze trochu si přilepšit. A využívali jeho ješitnosti k tomu, aby se po jeho zádech dostali k vlivu, moci a penězům.

Tedy slovy klasika českého organizovaného zločinu, pro kterého nebyl problém koupit si Langera či Tlustého a kdo ví koho ještě, veksláckého kmotra Mrázka" Když on ten Miloš nic nechce, jemu stačí ta jeho becherovka a sláva!" Je hezké odejít na vrcholu. Nicméně pokud ten odchod není myslen vážně a není definitivní, osoba toho kdo odchází stává se velmi nedůvěryhodnou a je k politování!