Kam se ztrácí zisky vytvořené prací zaměstnanců?

Vykořisťování zaměstnanců se neustále zvyšuje. A nejhorší na tom je, že se tomu nikdo nediví. Je to asi 40 let co se ideologie neoliberalismu úspěšně pokouší zrušit ochranu a práva zaměstnanců. Práva, které si museli zaměstnanci vybojovat za posledních 200 let. Je pozoruhodné jak se hokynářům, vyznavačům neoliberalismu podařilo deformovat veřejné mínění. Snaha vytvořit ze zaměstnanců lenochy a flákače, je dost hloupá. Přesto se úspěšně šíří. Přitom jsou to právě zaměstnanci, kteří vytváří hodnoty a produkují bohatství a zisk. Těmi parazity a zloději jsou majitelé a zaměstnavatelé. Či alespoň jejich převážná většina. Je zábavné sledovat jak v souladu s ideologickou doktrínou neoliberalismu, je veřejnosti předkládána legenda o poctivých, vzdělaných, pracovitých podnikatelích, kteří z čiré charity a dobrého srdce dávají práci a výdělek líným, nevděčným a nevzdělaným zaměstnancům. Navíc je tak zachraňují od nevyhnutelné smrti hladem.

Přitom každý kdo má trochu rozumu v hlavě a nebojí se jej použít, musí nutné vědět, že je tomu právě naopak. Zaměstnavatel si nebere zaměstnance, aby jim nezištně pomohl k dobrému živobytí. Najímá si je na práci, kterou sám nechce dělat. Rozhodně ne za mzdu, kterou těm zaměstnancům vyplácí. Ta mzda musí být totiž podstatně nižší než zisk, který práce zaměstnance vyprodukuje. Kdo si dá práci a jednoduše vydělí zisk firmy počtem zaměstnanců ten si snadno spočítá jak malá část zisku je rozdělena těm, kteří jej vytvořili, tedy zaměstnancům. A zároveň jak obrovská část zisku zůstává zaměstnavateli. Tady leží klíč k pochopení současného stavu globální ekonomiky. Není to nic složitého. Pokud dělník v automobilce vytvoří firmě například za rok zisk ve výši 300 tisíc Eur a obdrží přitom za svou práci nějakých 15 tisíc Eur hrubého ve formě mzdy, je lehké zjistit kam se ztrácí většina vytvořeného bohatství. A těch pět procent ze zisku, který zaměstnanec vytvoří a dostane prostřednictvím mzdy je ještě poměrně dost.

V takové Číně si o tom zaměstnanec automobilky může jen nechat zdát. Naopak v západní Evropě za takové peníze žádný zaměstnanec nepřijde do práce. Ten příklad tak odpovídá zhruba zaměstnanci českému. I když se českou veřejnost jistý postbolševik Klaus pokoušel přesvědčit, jak jsou čeští zaměstnanci líní a proto nemají na evropské mzdy nárok, čísla jej usvědčují ze lži. Od roku 1990 se produktivita práce českého zaměstnance zvýšila o nejméně sto procent. I ve srovnání například s německým zaměstnancem. Zatímco v roce 1990 byla česká produktivita práce zhruba na 35% produktivity německé. V současnosti to je nekalých 75% německé produktivity. A vzhledem k tomu, že za těch bezmála 25 let rostla zároveň i ta produktivita práce německého zaměstnance, je pokrok opravdu výrazný. Jenže mzdy tomuto nárůstu produktivity, naprosto neodpovídají. A to ani ty německé. Přesto je rovnice jednoznačná. Vyšší produktivita práce se rovná vyššímu zisku. A pokud reálné příjmy zaměstnanců stagnují je zřejmé, že naprostá většina zisku vytvořeného zaměstnanci konci v kapse zaměstnavatele.

Tedy někdy i více než 95% vytvořeného zisku. Hezky je to vidět na příkladu kolektivního vlastnictví. Napadá mne případ řetězce drogerií Schlecker. Zatímco vysoký management firmy rozhodl, že firmu je třeba zrušit, protože prodělává, zaměstnanci s tím nesouhlasili. Zejména zaměstnankyně, prodavačky řetězce. A pár odvážných se rozhodlo vytvořit družstvo, které řetězec převezme. Do začátku získaly prodavačky půjčku od Bavorské zemské banky. Velká výhoda mít k dispozici mimo privátních také státní a zemské banky. Prodavačky nejen, že řetězec udržely a s ním i svá pracovní místa o které jim šlo především. Ale navíc za svou práci získaly výrazně vyšší podíl ze zisku. Takže i přes to, že polovina zisku padla na úhradu půjčky, příjem zaměstnanců řetězce se zvýšil zhruba dvojnásobně oproti mzdě, kterou dostávali před transformací firmy. Tady je ten pes zakopán. Zisky vytvořené firmami stále rostou, ale jsou nerovnoměrně rozdělovány. Většinu zisku shrábne menšina zaměstnavatelů, aniž by měli na vytvořeném bohatství nějaký významný podíl.

Vykořisťování zaměstnanců se tak neustále zvyšuje. Chamtivost většiny zaměstnavatelů je totiž neukojitelná. Jediná síla, která donutí zaměstnavatele, aby zaměstnanci poskytl větší podíl z jím vytvořeného zisku, je zákon. A samozřejmě jeho tvrdé vymáhání.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Jaroslav Janota | čtvrtek 5.6.2014 15:33 | karma článku: 26,34 | přečteno: 2103x