Už dobrých více než 30 let praktikuje československá a česká společnost cílevědomou segregaci své cikánské národnostní menšiny. Těžko říct jak tato politika segregace vznikla? Zda se jednalo pouze o polooficiální nařízení, či pouze koordinovanou byrokratickou, více méně spontánní iniciativu. Začalo to od píky. To znamená od dětí. Až počátkem 80.let se projevuje zvýšená snaha úřadů, oddělit od sebe české a cikánské děti už od počátku školní docházky. A to za pomoci tzv.zvláštních škol.
Z 80.let jsou známy také případy nucených sterilizací cikánských žen. A stěhování obyvatel cikánského původu do vyčleněných a izolovaných ghett. Typickým příkladem je sídliště Chánov. Samozřejmě tato pokoutní segregace se nedá srovnávat s oficiální segregací vycházející ze státní politiky apartheidu v Jižní Africe. Nebo v lokalizované podobě segregace známé z jižních států USA ještě v 60.letech minulého století. Přesto česká verze segregace této národnostní menšiny není o nic lepší. Přinejmenším hlavní cíl, kterým bylo izolovat menšinu od většinové společnosti, byl stejný.
Snaha přesvědčit veřejnost o tom, že děti Čechů cikánského původu jsou hloupější, výrazně se liší od děti z většinové populace a mají více poruch spojených s učením vzala za své v okamžiku kdy se děti Čechů cikánského původu dostaly do běžných veřejných škol v civilizovaných zemích. Tedy hlavně do škol ve Velké Británii. Pravda najdou se i dnes lidé, kteří zpochybňují úroveň britských veřejných škol. Ale povědomí o špatné úrovni škol se datuje někdy do 80.let kdy hokynářova dcera Maggie přivedla veřejné školství ve své zemi, svoji reformou málem ke krachu. Absolventi těchto veřejných škol sice opouštěli školy výborně společensky připraveni, ale neuměli číst, psát a počítat. To ovšem dnes už neplatí. Navíc stejné studie o tom, cikánské děti jsou někde v průměru ostatních žáků existují i z Kanady.
Segregace jako pracovní metoda, je nesmírnou chybou každé vlády. Ať už se jedná o politiku přístupu k příslušníkům, národnostní či náboženské menšiny, ale hlavně k přistěhovalcům. Vytváření ghett, tedy čtvrtí kam se tito přistěhovalci či národnostní menšiny přesunují jako pytle brambor, nemá žádný význam. Problém při spolužití většinové a menšinové skupiny obyvatel není rasový, národnostní či náboženský. Je to problém hodnotový. A jediným způsobem jak tento problém překonat je plná integrace menšiny do většinové společnosti.
Těžko chtít po členovi menšiny, který žije v ghettu, kde za celý den nepotká občana z většinové části společnosti a neuslyší ani slovo v jazyce státu ve kterém žije, aby vyznával hodnoty na kterých je ona země postavena. Vytváření ghett je jen důkaz xenofobie většinové společnosti. A lze to vidět prakticky ve všech zemích nejen Evropy, které přijímají imigranty. Ghetta ve kterých žije převážně jedna či více národnostních menšin, kde je vysoká nezaměstnanost, chudoba a tím pádem vysoká kriminalita jsou časovanou bombou většiny Evropských států. Od východního Birminghamu kde kvůli špatné integrační imigrační politice britské vlády došlo k vytvoření muslimského území na půdě Británie, kde už dokonce platí právo šarija místo britských zákonů, přes Pařížskou čtvrť Saint Denis až k čtvrti Rosengard v MalmoImigrační politika, která přistěhovalce izoluje od většinové společnosti je zkrátka špatná. Aby se imigranti skutečně integrovali do většinové společnosti musí v ní zkrátka žít. Nelze je izolovat za zdmi ghett. Jak mají chápat hodnoty většinové společnosti a vzít je za své, když se s příslušníky většinové společnosti prakticky nestýkají. Navíc nelze nechat zvláště mladé lidi v těchto čtvrtích bez prostředků, bez práce a bez naděje. Je to jako sud s prachem.
Pokud společnost nedokáže usměrnit aktivitu obyvatel těchto čtvrtí tím správným směrem, budou se muset vypořádat s důsledky výbuchu frustrace. Jako to zažila Paříž v roce 2005, Londýn před dvěma lety či Stockholm dnes. Ghetta zkrátka musí zmizet. Místo toho, aby byli členové menšin integrováni do většinové společnosti jsou vytlačeni na její okraj. Jenže tady žádné sejde z očí sejde z mysli neplatí. Jediným lékem na předsudky je osobní kontakt. A ten musí začít už od dětského věku. Zvláštní školy jsou přežitek politiky segregace a musí zkrátka zmizet. Vytváření překážek v možnosti dosažení vyššího vzdělání je špatná politika. A její důsledky budou stát daňové poplatníky mnohem více, než investice do integrovaného školství.
