Už jako malý předškolní kluk jsem rád zpíval. Měli jsme prádelnu s betonovou podlahou a stěnami s nádhernou akustikou.Tam jsem zkoušel svoje pěvecké umění. Leč ani Caruso, ani Pavaroti, ba ani Karel Gott ze mne nikdy nevyrostl.
Později ve věku dospívání jsem k nelibosti mých spolužáků i některých kamarádů v muzice šel vždy proti proudu. I když jsem měl rád mnohé 'big bandy' jako byli Louis Armstrong, Dizzy Guilespi, Billy Halliday Glenn Miller a Vlastimil Kloc, kde nějaký čas hrál i můj bnratarnec Rudla Suk na pozoun, stále vládla mému vkusu hudba klasická. Pokoušel jsem se dokonce stát houslovým virtuosem, leč můj trpělivý učitel v Dolních Počernicích u Prahy, Rudolf Sysel mne dotáhl jenom k třetí stránce houslové školy Jana Maláta a posléze poradil mým rodičům, aby nevyhazovali peníze za mé hraní. "Ten kluk nemá vůbec sluch" Skončil jsem tedy s mučírnou páně Sysla, leč o svém hudebním sluchu jsem měl poněkud jiný názor. U těch houslí mne odrazoval ten hrozný skřípavý zvuk vydávaný tím klasickým nástrojem, když po těch nebohých strunách brázdil smyčcem virtuos jako jsem byl já. To mně naprosto odradilo od hraní na housle. O trpělivosti, která je při hraní tolik potřebná ani nemluvě.
Moje starší sestra Helena měla hezký jemný soprán. Cvičila se pod odborným vedením vynikajícího učitele pana Roznera a zakotvila v ženském pěveckém sboru řízené Janem Khunem. Zpívání jsem tedy zažil doma dost. Můj otec ještě před válkou několik let zpíval v mužském sbpru Typografia, tehdy vedený Vojtěchem Bořivojem Aimem. Otec měl krásný lyrický tenor silné fistule a vyzpívat 'háčko' nebyl pro něj problém. Protože jsme byli členy Církve bratrské zapojil jsem se do zpívání mužského sboru SMS, který byl sborem celodominačním.a který řídil výborný Dr. Bohumil Kejř. Ten sbor čítal průměrně 45 zpěváků. Byl založen v roce 1956 a skončil v roce 1994 pro nezájem mladých, kteří dávali přednost ohlušujícímu třískání do bubnů.
Bylo zajímavé, že tento mužský po výtce církevní sbor neměl žádné potíže s komunistickou mocí. Zřejmě jí vyhovovalo to, že existence takového tělesa dělala dojem náboženské svobody. A potom, muzicírovat, to Češi mohli vždycky. Sbor SMS (Spojený Mužský Sbor) později přejmenovaný na 'Mužský Sbor Církve bratrské') se vypracoval do slušné úrovně. Zpívali jsme i náročnější věci duchovního rázu, Griegova Olava Trygvasona, kde basový part mistrně zvládl Standa Černý. Rovněž pásmo černošských spirituálů, které spojil v jednu kantátu člen svazu skladatelů Zdeněk Čep, Několik sborů od Petra Ebena, J.B. Foerstera a Bedřicha Smetany bylo částí našeho kmenového reperetoiru. Jeden z členů sboru se v letech šedesátých zapojil do rozhlasové soutěže o nejlepší nahrávku amatérského sboru písní 'Modlitba' od Bedřicha Smetany, zpívaný naším SMS. jeho nahrávka získala první cenu. Problémem dnešních pěveckých sborů je "nedostatek" tenorů. Ty se jaksi už nerodí. Měli jsme ale několik výborných tenorů, Mého otce Honzu Marka staršího, Venouška Šimu, který přesně intonoval a Jiřího Nováka, který též externě zpíval ve sboru Čs. rozhlasu, kde se seznámil s dirigentem pěveckého sdružení Smetana.
Každým rokem, ještě v letech padesátých a šedesátých jsem chodil na koncerty sdružení Moravan, který dirigoval Josef Veselka a na tradiční vánoční koncerty Moravských učitelů. Už v říjnu bývaly lístky vyprodány. Ten sbor dirigoval absolutní sluchař Jan Šoupal, tenoři jako Jan Jokl, pan Tauber, baryton Oldřich Halma, to byli skvělí zpěváci.
Musím se zmínit o jedné zajímavosti, a tu trochu odbočím. Každý koncert 'Moraváků' zpěváci zakončili krátkým sborem..."Moravěnko drahá máti, o jak krásná jsi ty zem...."
Takovéto zakončení koncertů se zřejmě komunistickým mocipánům nelíbilo a tak ji jednoduše zakázali. Moraváci tedy zyzpívali jinou na slova Josefa Václava Sládka..
"Jako hrdlička, když houkne střela do nebes klenutí,
nám z kraje písen odletěla Bůh ví kam..."
(Ta písen' byla zakončena mohutným emocionálním fortem...)
Hrdličko bílá vrat' se k nám, jak jsi tak smutná celá
s tou zkrvavenou perutí!!"
Obecenstvo povstalo s bouřlivým potleskem
Další rok už zase Moraváci končili svoji 'Moravěnkou'...Komunisti se zřejmě chytili za nos.
Toužil jsem zpívat ještě v nějakém sboru, kde bych mohl vyzkoušet něco jiného.. Už zmíněný Jiří Novák mně představil sbormistrovi Vladimíru Doležalovi, který dirigoval Pražské Pěvecké Sdružení Smetana.
Vladimír mne přijal. Mám obavy, že to byla spíš z nouze ctnost. Sbor stárnul, zájem mladých žádný. Prostředí sboru bylo velice přátelské, byl jsem vřele přijat. Ve sboru bylo hodně katolických intelektuálů, někteří 'bratři' byli narození ještě v devatenáctém století, bratr Linhart byl tehdy Dvaadevadesátiletý kmet, už nezpíval, jenom chodil na zkoušky, nemohl jaksi přestat, už zpíval jako člen Smíchovské šestnáctky, ze kterého později sbor vznikl. Předsedou sbpru byl Dr. Očenášek, výborný člověk. Tenoři Karel Zita, Mirek Štanc, Toník Joneš a Miloš Matějka, výborný solista, basista Lád'a Kouřimský, Mirek Sajchrt, kmet takřka devadesátiletý, bratr Volavka, můj mentor, člen Sokola ještě na sklonku devatenáctého století...prostředí opravdu bratrské, i politicky 'košer¨, tam jsme mohli voně mluvit.
Dirigent sboru, Vladimír Doležal byl zároven profesorem na konzrvatoři, kde přednášel hudební teorii, a regenschori v katolickém kostele Svaté Ludmilly ve Chvalech u Prahy, kde byl i jako malý pokřtěn. V to kostele jsme zpívali několikrát, nejvíce madrigaly, muziku renesanční doby.
Sbor byl ale pod kontrolou státní moci a tak jsme mnoho 'věcí' zpívali jen pro foro interno. Vše podléhalo přísné cenzuře. Jednou v roce 1965 jsme byli nadirigováni do hotelu Tichý na Žižkově kde jsme měli zazpívat pro žáčky místních škol několik pokrokovývh písní k dvacátému výročí osvobození. Zapěli jsme písen "Směélo tavárišči v nogu" tomu přednesu jsme dali takový teutonský způsob 'Liedertáflu¨, opravdu jsme to řízně zapěli. Potom jeden sbor od nějakého plukovníka Čs armády, který složil na slova jednoho sovětského bojovníka. "Rytmus útoku ted' žene srdce mé..." K tomu pění pronesl Dr Očenášek několik slov. Mimo jiné řekl, že "Rudá armáda přišla do Německa před dvaceti lety, a jak víme, je tam dodnes...".a když se otočil, aby se zařadil mezi ostatní zpěváky polohlasně, ještě v 'dostřelu' mikrofonu řekl: "Já vám dám vy bejci dvacáté výročí.."Bylo těžké udržet smích.
V letech 1967 a 1968 byl sbor pozván na britský ostrov Man, aby se zůčastnil pěveckého festivalu každoročně pořádaného panem Harrry Pickartem, inspektorem hudební výchovy škol na ostrově. Rozhodl jsem se též zůčastnit. O tom v příštím blogu.
