Když našinec navštíví nějakou cizí zemi, nebo když se emigrant vrátí třeba jen načas do své původní vlasti, začne srovnávat. Je to i můj případ, kdy po několika letech zajedu do rodného Česka.
Před dávnými lety, bylo to v době, které se u vás v Česku z nějakého důvodu říká 'totáč,' jsem něco nakupoval ve velkém obchodním centru v kanadském Vancouveru. Jak tak procházím mezi stoly s roztodivnými tovary, které po většině nikdo nepotřebuje, moji pozornost upoutala jedna ženština, zřejmě Češka, která do Kanady přijela navštívit svoji příbuznou. Všichni zákazníci tiše procházeli mezi zbožím a tlumenými hlasy se bavili se svými spolukupujícími. Ale!! v tom skoro uspávajícím šumu tam ta ženština začala pomateně běhat mezi pulty a silným kreščendem tam komentovala snad každý knoflík, který obchodní dům nabízel: "Ty vá, todle je u nás taky, jé a todle taky ale je to moc drahý". Ženština nebyla k udržení.
I já jsem se před týdnem vrátil z Prahy domů do Kanady a tak můžu také srovnávat. Jsou to drobnosti. V pražském metru mně snad každý mladší člověk, at žena či mladík pouštěli sednout. Bylo to milé. Dokonce i jedna žena ve vyšším stupni těhotenství. To za mých mladých let v Praze neexistovalo. Asi dělám dojem přestárlého dědka. Říká se, že chcete li znát pravdu, naslouchejte dětem. V jednom místě jsem se ptal jedné mladé maminky na nějakou ulici. Vše mi vysvětlila, já poděkoval a odcházel. Tu však slyším jejího asi pětiletého synka se ptát: "Mami, co to bylo za dědka?:" Musel jsem se smát, leč mladá maminka vylepila děcku jednu na zadek. To neměla dělat. Dědek zkrátka jsem a s tím nic nenadělám, navzdory trestu toho nevinného děcka.
V Praze každý spěchá. Na přestupných stanicích metra se každý někam žene skoro nadzvukovou rychlostí. Každý druhý muž s ruksakem na zádech, který když se pak v narvaném metru vrtí, sponánně shazuje spolucestujícím brýle.V metru, ti, kteří sedí se většinou rozmrzele mračí. Usmívajícího nevidět. Sotva dosednou, vytahnou z kapsy něco takového hranatého a začnou po tom lítat palcem. Do jednoho. Procházíval jsem se předměstským parkem v Horních počernicích, kde jsem bydlel a potkával spoustu pejskařů. Zde v Kanadě je takový zvyk se zastavit, POZDRAVIT a prohodit pár slov. Když pochválíte jejích pejska, at je to to nejtlustší protivné štěkadlo, udělali jste ten den jednoho štastného člověka. Tak jsem tyto manýry zkoušel v Horních počernicích. Pozdravil jsem v parku pejskaře. Ten se zarazil něco zabrmblal a dlouho na mně zíral 'Vodkad mně ten dědek zná?' Tak jsem pokračoval dál.
Nakupoval jsem i v tržištích, kde soukromníci fedrují své výrobky. Ty byly drahé. Ale takové klobásky, či pečivo o dortech či jiných zákuscích nemluvě nikde jinde nenajdeš. Trochu mně tam vadili ti trdlaři, na každém rohu v Praze jedno trdlo prodávajíci kolemjdoucím ty prřipálené těstové hady. Ale jídlo v restauracích jedna lahůdka. Vyzkoušel jsem tam v Praze i ve vesnicích moje oblíbené Moravské brabce....ty neměly chybu. Moje rodiště,- víska Rymáně na dráze Praha - Dobříš, je ted výstavou hezky upravených vilek a rodinných domků. Co mně rozesmutnilo, většina mých bývalých spolužáků už nežije. I pan řídící učitel Czizewski z Mníšku....viděl jsem jeho hrob na mníšeckém hřbitově. Nevím, zdali se tam ještě vrátím. Stárnu a s věkem přicházejí i zdravotní potíže. Nicméně na mojirodnou zemi mám ty nejkrásnější vzpomínky. A už ani nesrovnávám. Mnoho věcí se srovnávat nedá. Ty zkrátka jsou.
