Omnium rerum principia parva sunt. Začátky všech věcí jsou malé, prohlásil kdysi dávno moudrý pan Cicero. I naše začátky v Kanadě byly malé. Než se ale k tomu někdy později vrátím, nechte mně dokončit naši kanadskou Odyseu.
Letěli jsme s poškozeným motorem směrem na Švýcary. Letušky, které nás doprovázely byly očividně nervozní. Pan kanadský imigrační úředník klidně seděl na svém místě a podřimoval. Počasí bylo šeredné. Vítr letadlem mával jako pírkem. Blížili jsme se k Zurichu. Letuška nám oznámila, že letiště v Zurichu nepřijímá pro silný vítr a hustou mlhu. Letěli jsme tedy dál na Brusel. Brusel nepřijímal z týchž důvodů. Tedy dál na Londýn. Ten pro tu svou typickou anglickou mlhu ani nebyl vidět. Krásná světla nočního Londýna k nedopátrání. Letušky i náš pan kanadský průvodce začali být nervozní. Co se to děje? Není to nějaký podraz, třeba ti Rusové z toho Aeroflotu něco spunktovali. Londýn nepřijímal. Pokračovali jsme na skotský Glasgow. Ani ten nás nepřijal. Co ted'? neodvezou nás zpět do Prahy? Všichni jsme byli napjati. A vystrašení.
Pilot vedl naše částečně pochroumané letadlo dál. Stále hustá mlha a tma. Náhle pilot propíchl tu mlhu a prudce přistál na nějaké letištní ploše. Přistáli jsme ve skotském Prestwicku. Všichni jsme si oddechli. Byli jsme na půdě velké Británie a v bezpečí. Letadlo to vydrželo i s pokašlávajícím motorem,
Vystoupili jsme z letadla. Před letadlem stál kordon policistů, dvoumetrových chlapů, kteří nám do pasů dali tranzitní víza. Potom jsme byli odvezeni do jednoho z Prestwických hotelů. Museli jsme v Prestwicku zůstat, dokud nebyl motor letadla v pořádku. Ubytovali jsme se. Měli jsme zakázáno hotel opustit. Nyní jsme pro změnu byli pod ochranou Britské říše. Usnout jsme nemohli, ten let byl příliš silný zážitek.
Rozhodl jsem se sejít dolů do vestibulu. Tam byl všude klid, bylo už pozdě večer. Zahlédl jsem bar, u kterého seděli skotští štamgasti a upíjeli jejich tmavé pivo. Přistoupil jsem k nim. Jeden se ohlédl, takový skotský hromotluk a hned mně přitahl k baru: "Pane vrchní jedno pivo tady pro tohoto mladíka...že jsi ty kluku jeden z těch utečenců z Československa!. Ted' to vysílali v televizi, úplná senzace pro naše ospalé město." Měl jsem potíže rozumět tomu jejich skotskému chrčivému přízvuku. Výborné pivo jsem vypil. Poručili mi druhé. "Hele, kamarádíčku, je to na nás, tak do toho!" Třetí pivo jsem už rezolutně odmítl. Hoši mi přáli vše nejlepší a dobrý let.
Druhý den jsme byli všichni odvedeni do hotelového lobby, kde jsme byli informováni o stavu zdraví našeho letadla. Trvalo to další den, než jsme opět vzlétli nad mraky. Letěli jsme směrem na Island. Po přeletu Islandu jsme letěli už za bílého slunného dne přes Gronsko. Úchvatný pohled na majestátné zasněžené velikány gronských hor. Nádhera. Ale mně nebylo moc dobře. padl na mně stesk. V pěveckém sboru Smetana, kde jsem pár let zpíval, jsme měli v repertoiru několik národních písní. Jedna mi nešla z mysli:
"Ej horo horo horo vysoká
Pojd' Janík domov,
Já bysom išiel, keby som mohol...."
Snažil jsem se usnout. Moje manželka už spala, padala únavou. Za pár hodin nám bylo oznámeno, že už jsme dosáhli kanadského území. Baffinúv ostrov. Pak přišel záliv Hudson bay a zakrátko jsme přistáli na letišti ve Winnipegu. Byli jsme v Kanadě. V letadle zazněl veliký potlesk.
Všichni jsme museli vystoupit. Nastala kontrola pasů a víz. Pak bylo celní odbavení. "Mister professor, oznamte všem, že je zakázáno přivézt do Kanady jakýkoliv masný výrobek. Všechnpo, co máte z masa i konzervy odložte prosím zde do této krabice." Co ted'? Měli jsme v kufru dvě kila výborné domácí slaniny a štangli loveckého salámu od našeho strýce. Po dlouhém váhání jsem ty drahocenné poklady vhodil do krabice, abych je už nikdy nespatřil. Páni celníci měli jistě ten večer výbornou večeři.
Pokračovali jsme na Edmonton v provincii Alberta. Tam všichni ti, co si zvolili Edmonton a Vancouver vystoupili. My, co jsme si zvolili Calgary jsme pokračovali na jih malým rozdrncaným letadélkem Douglas DC 3. Přistáli jsme v Calgary. Odvezli nás do ušnupaného hodinového hotýlku uprostřed města. Hotel Yel Plaza. Hrůza. Ten den byl státní svátek Veteránů, ulice v centru města liduprázdné. Teploměr v hotelu oznamoval -18 stupnů Farenheita na ulici. Převedeno na celsia asi -38. Venku foukal silný ledový vítr, který sebou bral všelijaké zmuchlané papíry a jiné haraburdí. Jediný člověk, kterého jsme tam viděli byl malý otrhaný chlapec, který roznášel noviny 'Calgary Herald'. Když takhle vypadá Kanad'an, jak asi dopadneme my? Ulice špinavé, výkladní skříně oprýskané s nějakým šuntem uvnitř. Vítejte v Kanadě!
Byli jsme ubytováni v zašpiněných cimrách. Byla večeře placená kanadskou vládou. Do hotelové retsurace se přihnal muž a vyvolával: "Professor Marek, professor Marek, je tu mezi vámi professor Marek?
Byl jsem zaražen. Marek, to jsem já. Ale professor? Ale přesto jsem se přihlásil. On mně okamžitě nabídl místo na universitě. Jásal jsem. To bude určitě nějaké místo technika. Leč chyba lávky. S radostí mi ten pán nabídl místo professora matematiky na katedře fysiky. Menší nedostatky v angličtině nebudou hrát roli. Zklamání. Moc jsem mu poděkoval a ujistil ho, že moje znalosti matematiky končí velkou násobilkou. Ale neměl jsem to místo professora přece jen vzít? Řekl jsem svým spoluemigrantům o té nabídce. Jak nato ten člověk přišel?? Jedna mladá se přiznalo, že to způsobila ona. Její kanadští příbuzní se jí ten večer ujali a hovořili s ní o nás všech. Ona jim sdělila, že je mezi námi mladý pán, jakýsi Marek, kterého immigrační úředník oslovoval jako prfessora. Její rodiče to hned sdělili tomu člověku, který úsilovně hledal nějakého professora matematiky. To mohla být kariéra!!
Byli jsme v Kanadě. O našich začátcích už radostnějších v té krásné zemi až někdy příště.
