Břemeno tradice

Tradice v církvi postupně narůstá, narůstá a narůstá a břemeno této tradice se nedá po jisté době unést. Pokud je toto břemeno budováno téměř 2000 let, nést toto břemeno je prakticky nemožné.

Tradice se buduje dvojím způsobem. Jednak se zakotvují do dogmat situace a události, kdy skutečně jednal Bůh, jednak se fixují a zakotvují názory, které nejsou příliš v souladu s tím, co je psáno.

První případ je motivován jednak tím, že očividné jednání živého Boha je všem věřícím drahé a vzácné. Problém spočívá v tom, že Bůh je živý a jedná pokaždé jinak. Budování tradice v tomto smyslu činí víru méně a méně živou. Záznamy z živého jednání Všemohoucího Boha přechází do vzpomínek a víra není záležitostí vzpomíněk, ale právě toho jednání živého Boha.

Kotvení názorů, které nejsou a nebyly Boží vůlí a Božím záměrem je druhou stranou mince tradice. To již kritizuje Ježíš u farizeú, kteří vlastní tradici budovali rovněž několik set let.

Marek 7:

6  On jim však řekl: „Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je napsáno: ‚Tento lid mne ctí rty, ale jejich srdce je ode mne velmi daleko.
7  Marně mne však uctívají, vyučujíce nauky, jež jsou jen lidskými příkazy.‘
8  Opustili jste přikázání Boží a držíte tradici lidí.“
9  A říkal jim: „Krásně odmítáte přikázání Boží, abyste zachovali svou tradici.
10  Vždyť Mojžíš řekl: ‚Cti svého otce a svou matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať zemře!‘
11  Vy však říkáte: ‚Řekne-li člověk otci nebo matce: To z mého majetku, co by ti mohlo pomoci, je korbán, to jest dar určený Bohu‘,
12  již mu nedovolujete nic učinit pro jeho otce nebo jeho matku.

Nakonec je břemeno tradice tak těžké, že je nelze unést. A lidé, kteří se snaží o to, aby takovou tradici nesli, se dostávají do prakticky neřešitelných situací.

Příkladem je současný stav okolo církevních restitucí. Pan Vereš se soustředí na to, že píše o temných stránkách tohoto procesu jeden blog za druhým. Občas si někde malinko přisadí, ale celkově lze podotknout, že informace, které podává, lze označit za pravdivé. Na druhé straně stojí skupina katolických věřících, kteří se v poslušnosti, které byli vyučeni, snaží všechny temné stránky procesu restituce obhájit.

Vnímám to tak, že je v horních patrech církve skupina mocných, kteří se z nějakého důvodu snaží o to, aby církev dostala co nejvíc za co nejlepších podmínek. Podmínky procesu církevních restitucí v mnoha bodech zvýhodňují církev proti občanům, kteří také měli či mají na restituce nárok. To je docela v rozporu s láskou k Ježíši - buď člověk slouží Ježíši, nebo mamonu. A pánové z vedení české katolické církve skrze požadavky, které kladete, nesloužíte tedy mamonu?

A tak dojde k tomu, že řadoví věřící stojí před nesplnitelným úkolem obhájit mamon svého vedení. Mají rádi svoji církev a jsou vedeni k tomu, aby poslouchali ty, které církev postavila nad ně, na slovo. Bouří se zevnitř proti blogům pana Vereše, ale nemají jediný argument, kterým by otřásli poměrně pevnou logickou strukturou Verešových blogů.

Uchýlí se tedy k nadávkám a invektivám, ale to k ničemu nevede. Dostáváme se do situace, kdy pan Oulický napíše blog, ve kterém vyjádří celou hloubku svého vnitřního znepokojení nad celkovou situací, do které se odstal. Jenže paní klávesnice1 nemá žádný problém pana Oulického řekněme odkázat do patřičných mezí. A situace je stále stejná - chybí argumenty.

Podotýkám, že pan Oulický zcela jistě z církevních restitucí nic nemá, nezbohatne z nich. Zbohatnout se chystají jiní.

Je mi z této situace opravdu smutno.