Existuje velmi specifická skupina lidí, známá jako sběratelé. Předpokládali byste, že není na světě nikdo jiný, kdo by měl mít větší radost z toho, že něco vlastní. A přitom - sběrateli nedělá radost to, že sbírku má. Dělá mu radost, když si ji prohlíží. Dělá mu radost, když ji někomu ukazuje. A především mu dělá radost, když ji může rozšiřovat. Ale jen dostatečně pomalu, aby si mohl skutečně vychutnat každý nový přírůstek - sběratele je totiž možné velmi snadno demotivovat přesycením. Stačí abyste mu přinesli porci nových vzorků větší, než bude schopen vstřebat. Pamatuji si moc dobře, když jsem jako dítě sbíral známky jejich odlepováním z dopisů (nad párou). Člověk se těšil na každý nový dopis, ze kterého bude možné známku odlepit... a pak jsme od známého dostali krabici plnou neodlepených známek. Těch známek muselo být několik stovek. Prý se doslechl, že je sbírám. Já se jen díval na tu krabici a zjistil, že absolutně nemám sílu je všechny postupně odplepovat. Od té doby už jsem známky nikdy nesbíral.
Sběratel sbírá, protože mu sbírání dělá radost. Může sbírat cokoli, není důležité co konkrétně. Je jedno jestli jsou to známky, cukříky, pivní tácky, pohlednice, Lego, vláčky nebo autoveteráni. Ale důležité je, že člověku ve sbírce stále ještě něco chybí, protože ji stále může rozšiřovat. Z tohoto hlediska jsou výhodné věci, které primárně ke sbírání určeny nebyly a kde jejich sbírání je druhotným jevem - ty většinou jen tak nedojdou.
Na druhou stranu, existují i věci ke sbírání primárně určené. Třeba kolekce amerických čtvrtdolarů. Za každý stát jeden. Předpřipravené album s dírami na každý z těchto čtvrťáků. Mincovna spojených států je vydává postupně, každý rok několik. S nadšením budete pořizovat každý nový, zasazovat ho do alba vedle ostatních a odpočítávat, kolik vám jich ještě chybí do kompletní sbírky. A jednoho dne skutečně přijde okamžik, kdy do alba vložíte poslední minci. V první chvíli se to zdá jako pocit naplnění, ale velmi rychle ho vystřídá pocit prázdnoty. Protože člověk najednou neví, co dál.
Kolika z vás to již došlo? Že dosáhnout nějakého cíle, ať se zdá na pohled sebelákavější, člověka šťastným neudělá. Šťastnými nás nedělá to, co je. Šťastnými nás dělá to, co děláme. Ne nadarmo staré přísloví říká, že není důležitý cíl, ale cesta k němu. Kdy jste se naposledy snažili něčeho dosáhnout? Vytyčili nějaký cíl? Něco zásadního. Vzpomínáte na ten pocit, když se vám ten cíl konečně povedlo splnit? Dostavil se vůbec pocit uspokojení? A jak dlouho vydržel? Zjistili jste, že jste stále nespokojení? Dali jste si další cíl, který vás tentokrát už určitě udělá šťastnými?
Člověk je ze své podstaty nespokojený s tím, co je. Buď je nespokojený, protože je něco špatně. Nebo je nespokojený, protože je všechno dobře - první den je to skvělé, druhý den je to v pohodě, třetí den... třetí den už je to nuda. Najednou je nespokojený, protože je vše příliš jednotvárné. Člověk prostě nemůže být spokojený s tím co je. Spokojenost nelze najít a mít. Nevydrží věčně, budete o ni stále přicházet. Ale také ji můžete stále hledat a znovu nacházet. V tom, co děláte.
Věnováno Veronice D. s přáním, aby se její sbírka stále rozrůstala... dostatečně pomalu.
