Mám rád country muziku. Tedy občas. Jak tu pravou, americkou, tak i domácí. Kdysi dávno jsem s úžasem vyslechl zhudebněné texty australské country pod názvem. „Oheň z dříví eukalyptu.”
Líbily se mi ty písničky, které v osmdesátých letech Greenhorns nahráli, zcela jiný pohled na osidlování Austrálie, než třeba na osidlování West Wild v severní Americe. Jak jsem se dočetl v diskografii Greenhorns: Australské lidové písně a balady upravil Vladimír Štýbr, české texty Karel Ulbert. Musím říci, že úplně skvěle.
Proč se vlastně k té country muzice z dávného socialistického pravěku, kdy něco takového nahrát vůbec nebylo jednoduché, vracím. Přemýšlel jsem, co mi vlastně název jednoho blogu připomíná:
Je možné bombadovat bez vyhlášení války? A pak jsem našel tu správnou odpověď. Jistě že je možné házet bombady jak o nich zpívá v písní Vazoun Bill a bicykl (Mulga Bill's bicycle).
Tam o půl inche zkrátil pařez vrazil do stromu,
klokani se drápou do skal, tuší pohromu,
a každej vombat do díry se rychle zahrabal, ...
Ano, ano, vombat, nikoliv bombat, ale... možná chtěla autorka naznačit, že USAF, podniklo ekologický útok na Chartúm a házelo vombaty na zdejší továrny. Bez vyhlášení války. Typické pro USA. A zašifrovala ono sdělení.
Už se nedivím, že my nevzdělanci, jsme nepochopili, o co jde. Neumíme dešifrovat. Taková křivárna. Nachytat v Austrálii vombaty, převézt je do Afriky, naložit do kontejnerů a tam podniknout ekologický nájezd na chudé Afričany. Vombati vyryjí pod továrnou své chodby, nakladou tam své toxické krychlové bobky, jak nás poučuje na svých stránkách iDnes Krychlové bobky a neštěstí je hotovo.
Sice Afričani si je mohou nalovit, zlepšit svůj jídelníček, ale krychlové bobky, jsou krychlové bobky. To i pan Petřík známý odpůrce a antiamerikanista, co vždy neopomene upozornit na zákeřnost Západu vůči Rusku a rozvojovým zemím, ze strany USA, UK a dalších prohnaných imperialistů nevymyslel. Ano, je to nelidské vombatovat Súdán, leč jak se ukazuje, hrdinný lid Súdánu, a dalších zemí, co se osvobodily z okovů kolonialismu snáší s hrdostí tyhle útoky. A až vyhraje v Africe, přijde zcela po právu udělat pořádek do Evropy. Možná i do USA.
Jsem vděčný blogerce Palkové, panu Petříkovi, panu Ličkovi, a dalším jim podobně politicky zaměřeným, že mne pravdivě a nezištně informují o pokrokových aktivitách RF, Čínské lidové republiky, nábožensky snášenlivého Iránu a jim dalších podobných zemí. A nenechají mne tápat a bloudit neznalého ve světové politice. Žádná ropa, žádné nerostné bohatství je neláká, jako zlé USA, ale lidská práva a štěstí pro všechny. Socialistické štěstí.
Jak se zdá Súdán se svou demokratickou vládou, které podporuje svobodu vyznání, shromažďování, zajišťuje bezpečí cizinců, díky těm zemím nepodlehne neokolonialismu. Sice zářné zítřky socialismu jsou stále v nedohlednu, ale zcela určitě čekají i na súdánský lid.
Podobně jako čekaly na další lid některých afrických a jihoamerických zemí. Jak se zdá, všechny ty země vyznávají heslo Fidela Castra, blahé paměti: Socialismo o muerte! Socialismus, nebo smrt! Ale jak se zdá smrt je nějak rychlejší, než socialismus. No uvidíme, třeba si socialismus pospíší. A na závěr si můžeme my příznivci bezstarostného života zapět.
