Čas od času lidé komentují moje blogy, co umisťuji na svém webu. Mám nastavené komentáře tak, abych je dostával do mailu a tak měl bezprostřední kontrolu.
Má to své výhody, mohu eliminovat různé pokusy mi tam vpašovat
nevyžádanou reklamu, nebo sprosté, hulvátské komentáře. A zároveň vědět, že
mi píší lidé, kteří se ocitli v nouzi. Buď přímo odpovědět, případně být
informován, když někdy naváží ti lidé kontakt. Mailem, či telefonicky.
Včera mi přišel právě mailem komentář, který mne zaujal. Komentář se
týkal příspěvku „Jsem druhý” ze srpna 2011. Ano, pokud mi někdo
napíše komentář pod libovolný příspěvek, vím o něm, přečtu si ho.
Dobrý den, já jsem ta na druhé straně, opuštěná. 3 roky vztah, čtvrtý rok
peklo. Jiná žena, intervaly rozchodu a návratu, společná dovolené i
život a po měsíci vždy na pár dní návrat k té druhé. A zas zpět,
horská dráha. Naposled teď před 3 dny. Ráno miláčku krásný den,
večer jel k jiné. Oznámení, ukončíme to. Tak jsem ti vše řekl a abys
už šla. Tak jsem šla. Včera SMS, jestli jsem v pořádku, že má o mě
strach. Neodpověděla jsem. Už totiž nemůžu, jsem tak ubitá, že už
nechci znova takto žít: naděje/zrada. Co opravdu asi cítí on? Nevím.
Později mi přišel mail, kde vše zopakovala a ještě něco dodala. Následovala
otázka, „...peru se sama se sebou, jestli mu odepsat, nebo ne. Co je
správné?”
Co je správné v tuhle chvíli neumím říct, to bych tu dámu musel mít před
sebou, poslouchat ji, mluvit s ní, pokusit se jí rozumět, zkusit ji dát
šanci aby měla možnost zjistit, jaký ten vztah má pro ni smysl a cenu, že
tohle všechno snáší.
Terapeut, který se zabývá závislostí, se zabývá nejen tím aby klientovi
ukázal cestu, jak se úspěšně vyrovnat se svými drogami, ale i k tomu, jak
žít ve světě, kde opakovaně selhával ve vztazích. V takovém případě se musí,
ať chce nebo nechce, zabývat vztahy jako takovými. Ukazuje se mu, že nejen
abstinence, ale i vztahy jsou pro klienta důležité.
Vztahy abstinujících závislých mají podobný průběh, podobná selhání a
mnohdy jsou komplikovanější, navíc díky spoluzávislosti jejich bližních.
Takže, obrátí-li se na mě někdo, kdo říká nejsem závislý a mám potíže se
vztahy, neodmítnu jej. Mluvím s ním o smyslu toho vztahu, ceně toho vztahu,
o důvodech, co ho v tom vztahu drží, že ho nemůže opustit.
Je jednoduché říci někomu. „Nepište mu.” Může to zabrat, ale
nemusí. Ano, mám rád strategii mlčení, kterou jsem popsal ve své knize:
„Svobodní v bolesti.” Ale na druhou stranu, říci:
„mlčte,” tak budu chtít na tom druhém, něco, na co nemá. Je
například zahlcený strachem ze ztráty partnera/ky a opakovaným porušením
této strategie se může snadno stát směšným a nevěrohodným.
Radit je snadné a nabízet hotová řešení ještě snadnější. Chápu otázku
dotazující se dámy: „Co asi cítí on?” Jako otázku, kterou se
ptá: „To mu nedochází, že mi ubližuje tímhle jednání?” Možná se
mýlím, má interpretace nemusí být správná, ale pokud je, pak se místo rady
optám: „Jaký má pro vás smysl si dát takhle ubližovat?”
Protože všechno, co děláme, má nějaký důvod a smysl. Ten já vůbec nemusím
znát? A navíc, sám za sebe být v takové situaci, bych se zeptal sebe sama:
„Co mě vede k tomu, že se nestarám o sebe, o sebe, jak mi je, co
prožívám, ale o toho druhého?”
Párkrát v životě jsem zažil obdobnou situaci, kdy jsem byl v pozici
toho, co na něm bylo vyžadováno, aby snášel rozmary té dámy. Jak zpívala
Lenka Filipová: „...prý se tomu říká láska.” Já tomu říkám
manipulace, za pomoci strachu ze ztráty tím druhým. Manipulace vyvoláváním
nejistoty tím druhým. Má-li někdo strach a žije v nejistotě, je mnohem
snadnější ho ovládat.
Jsem velmi nerad ovládaný a manipulovaný. V takových případech jsem
opravdu ochoten říci: „Ne, tohle nechci” Nejen ochoten,
ale řeknu ono základní slovo: „Nechci.” Jsem považován
díky této schopnosti za záporáka, jak mi řekl jeden klient, který se ještě
nenaučil říkat slovo nechci, nejen v oblasti alkoholu a drog, ale i ve
vztahu, kde je značně manipulován.
Klidně si mohou ti, co se mě pokoušejí manipulovat, říkat a myslet, že
jsem záporák, nakonec, to je další manipulace, v tomhle případě za pomoci
hodnocení, stejně jako když vám někdo začne vysvětlovat, jak se máte chovat,
aby se on nezlobil. Ono i odvolání na slušnost, je v podstatě manipulace.
„Vždyť přeji krásné ráno, tak na mě nemůžeš být zas až tak zlá, že mi
říkáš. Nebudu se s tebou bavit.”
Tak trochu jsem se dotkl asertivity a umění čelit manipulacím. Plus
vyznat se ve svých emocích a důvodech, proč dělám to či ono. Vím jedno. Jak
už jsem řekl a napsal nejen tady. Mnohokrát v životě jsem se ocitl v
situaci, kdy se ke mě lidé chovali, jako onen muž k té ženě, co komentovala
můj blog. Nejen v lásce, ale i v jiných vztazích se vám lidé pokoušejí
vysvětlit, že bez nich jste nic. Nemusí to rovnou říkat. Jejich skutky
hovoří občas za všechny slova.
Ocitl a nebylo mi v nich dobře. Bál jsem se ztráty lásky, ztráty přízně,
bál jsem se samoty. Občas jsem doufal, že pochopí, že jejich chování mě
zraňuje. Ale dokud jsem neřekl: „Tak dost, dál už nehodlám tohle
snášet!” V klidu v tom pokračovali. Přesvědčeni o své
nepostradatelnosti, ceně a morální převaze.
Kdysi jsem mimo jiné prodělal výcvik v asertivitě. Musel jsem najít
odvahu ty techniky a poznatky uplatnit. Zjistil jsem jedno, že pokud opravdu
takovým lidem umím říct a dodržet řečené: „Už nic od tebe nechci, nic
od tebe nečekám a nic ti nenabízím. Protože jsem se přesvědčil, že všechno,
co ti nabízím, bereš jako projev mé slabosti.” měl jsem klid.
Osvobodil jsem se od nároků toho druhé/ho. Od „nároků,” které
vlastně byly jen projevem mé laskavosti, nikoliv mé povinnosti vůči tomu
druhému.
Říci ne, není nic neslušného. Pochopitelně, ti odmítnutí, co ztratili
svou moc a převahu, těm se ono NE nelíbí. Ale sám za sebe.
„Nejsem na světě proto, abych se všem líbil a všichni mě milovali.
Petr Spálený kdysi nahrál krásnou asertivní písničku pod názvem
„Prázdný kamion” a zpívá v ní.
...už mám těch řečí akorát
a nechci skládat z hádek doktorát.
těch pár věcí, co u tebe mám mi sbal!
už mám těch řečí akorát...
Prázdný kamión
