Čtu si nadšené výkřiky o postupu slovenské kandidátky paní Čaputové do druhého kola. Prý nástupkyně presidenta Kisky. Velká očekávání a velké naděje vzbuzuje ta dáma.
Jenže, tak nějak mi zní v hlavě jedna písnička, která sice moc nesouvisí s tou volbou, ale... Už dávno nejsem mladíkem a tak se vracím s prosíkem, tím vandráckým taxíkem, jo k Abilene, Abilene, teď už jen o tobě sním... Mnohokrát v životě jsem viděl lidí, nejen politiky, co dokázali vzbudit velká očekávání. Profesně, umělecky, sportovně. Aby se nakonec ukázalo, že očekávání jsou jedna věc a výsledky druhá věc.
Nechci brát nikomu naději. Lidé volí toho, kdo jim poskytne největší a pokud možno věrohodně presentovanou naději. Z toho důvodu nikomu nelaji, že volil toho, či onoho. Václav Havel též vzbuzoval veliké naděje, až do chvíle, kdy si dost velká část občanů uvědomila, že v presidentském úřadu je jen člověk. Člověk se všemi dobrými vlastnostmi a chybami, které člověk může mít.
Což mnohé překvapilo. Z prvotního a poměrně dlouhého nadšení společnost vystřízlivěla. Někteří se dodnes z toho vystřízlivění nedostali. Jsme lidé, volíme lidi, a jak se ukazuje, lidi se všemi lidskými vlastnostmi. Navíc si čtu, jak Slováci jsou před námi, jak jsou úspěšnější, no nevím, z úspěšné země do málo úspěšných zemí přeci nechodí velká část občanů, studovat, pracovat, žít zde. A dlouhodobě.
Musím říct, že nesleduji Slovensko, nijak zvlášť o něm nepřemýšlím, asi si říkám, že jako občan téhle země je pro mne lepší se zabývat zemí kde žiji, zabývat se tím, jak se mi zde žije a jestli bych měnil. Pokud se týče Slovenska, zřejmě bych necítil potřebu se tam odstěhovat.
Stejné jako se ženskou. Ano může se mi líbit mnohá, otázka je, zda bych ty mnohé měnil za tu jednu? Pokud ne, a to znamená dát na pocit, pak asi nebudou pro mne lepší. Přeji Slovákům ať se jim vede, aby volba, kterou učiní byla ve prospěch národa a státu, ael to je asi tak vše.
Čtu si také poznámky a úvahy k vyloučení V.Klause mladšího z ODS. Nevím, zda to ODS prospěje, či ne. Čas ukáže. Nejsem člen ODS, jako kdysi, i když je volím a zatím i přes vyloučení VK, volit budu. Nemyslím, že VK, je nějaký zázračný spasitel. Na spasitele už dávno nevěřím. Ano jsou krizoví manažeři, kteří přijdou, ukáží na problém, navrhnou řešení, které se buď osvědčí, nebo ne a po skončení své práce jdou jinam. Tím zřejmě VK nebude.
Zažil jsem dost takových, co přicházeli z halasem a odcházeli tiše. Velmi tiše. A zažil jsem i dost takových, co přišli, tiše se rozhlédli, dali si dohromady, že jedna jedna jsou dvě. bez halasu, výkřiků a slibů. Udělali co měli, bez zbytečných slibů a očerňování předchůdců. Obvykle stačilo jen pořádně uklidit a něco málo změnit, aby věci šly svou cestou. I tohle mne život naučil.
Naučil mě: „Udělej, vyzkoušej, nech chvíli běžet a pak můžeš jít dál. Neslibuj, o čem jistě nevíš, že bude fungovat.” Občas za mnou přijdou lidé s tím, že mne viděli v televizi. Viděli mne v televizi a čekají zázrak. Jenže, já zázraky neumím a pokud nechtějí spolupracovat, jsem dalek toho, abych jim cokoliv slíbil.
Slíbit mohu vnukovi, že mu koupím fotbalový míč a brankářské rukavice. Takový slib splnit je v mých silách. Ale jinak toho lidem kolem sebe o moc víc slíbit nechci. Naštěstí nemusím, nejsem politik a nemám povinnost vyvolávat naději. Pokud se mne klient zeptá, zda má naději, řeknu: „Jistě, pokud uděláš vše, co je třeba. A to je dlouhá cesta.” Víc než takové ujištění ode mne nedostane. Jo jo.
