Ráno mne probudila služka. Zapomněl jsem, že v úterý chodí. Naštěstí jsem byl oblečený a probuzený. Není nic příjemného, když mě někdo časně zrána kolem desáté překvapí v posteli
Pro ty, co uráží toto pojmenování služkou, tu paní, co mi chodí uklízet. Bych podotkl, že moje matka kdysi dávno, když vyšla ze školy byla služka. Pět let. Byla z Podkarpatské Rusi, doma jich bylo ještě hodně, tak šla sloužit. Díky tomu se naučila vařit, starat se o domácnost, maďarsky a německy. Pak ještě sloužila v Praze, ale jen krátce. Nevidím tedy v tom pojmenování nic urážlivého. (Nakonec naši politici jsou také voleni aby sloužili, nikoli aby nám poroučeli.Jsou tedy sloužící.) Ale to jen tak na okraj.
Život byl tvrdý a vlastně děti z početných rodin, jako byli moji rodiče, hlavně děvčata, odcházely rovnou ze školy, aby se uživily, pracovaly, nikdo jim nic nedal. Moje matka naštěstí na tu dobu vzpomínala ráda. Byla v teple a neměla hlad. Říkala. Hlad měla, když musela se vrátit domů, protože i její zaměstnavatelé v době války, později neměli potřebu služebné. Ale to bylo koncem roku 1944 a začátek 1945. Její rodná ves byla vypálená.
Tak jsem se od služky a rána dostal k minulosti. No, nakonec ani já jsem neměl nijak lehký život, ale nestěžuji si. Ono, co se dnes zdá tvrdé, bylo vlastně samozřejmé. Člověk vyšel školu, aby zjistil, že co si neobstará, nemá. Ano, středoškolské vzdělání nebylo samozřejmostí, něčím se vyučit nebyla hanba. Vysokoškolák byl člověk, který na tu vysokou školu musel mít.
Pravda, byli tehdy i tací, co měli na vysokou školu a měli potíže se i jen vyučit. Ale to byli děti třídních nepřátel, co se prostě díky svému původu neměli šanci většinou dostat na nějakou školu. Čas od času bdělé oko strany přimhouřilo víčko, ale to byli výjimky. Třídní nepřátelé jinak neměli nárok na vzdělání.
Musím říci, že se mi služka, co dnes dorazila, občas se střídají, líbila svým pracovním přístupem a nasazením. . Dala mi na sebe číslo, nabídla mi, že pokud budu mít zájem umýt okna, což běžně nedělá, stačí zavolat. Pracovitá paní. S chutí jsem sledoval jak pracuje. Šlo jí to. Umím uklízet, umím vařit, takže docela jsem sledoval její postup. Byl bezchybný. Jo i uklízet se musí umět.
Ani se nedivím, že dobré služky byly skutečně součástí domácnosti a většinou se s nimi zacházelo slušně. Jen idiot zachází s lidmi, co něco umí blbě. Myslím, že v dnešních mnohých firmách by někteří lidé mohli vyprávět na obě strany. Občas i někteří kolegové, kteří ovládají házení klacků pod nohy, ale neovládají řemeslo, nejsou kompetentní, dokáží, nejen majitel, nebo ředitel firmy, otrávit lidem kolem sebe parádně život.
A na druhou stranu zase, pokud je slušný kolektiv, pak je radost pracovat. Včera jsem obdivoval mou lásku, když ji čtyřikrát za odpoledne změnili příjezd auta, které ji mělo odvézt na natáčení do Zlína. Jsem dost trpělivý člověk, ale takovou čirou nekompetenci bych asi nerozdýchal. Zřejmě bych tomu, kdo to organizoval sdělil své mínění o jeho schopnostech. Chápu svou lásku, že práce na stromě neroste, ale všechno má své meze.
Potkal jsem v životě pár takových lidí. Všude byli, všechno znali, od všeho měli klíče, aby nakonec stačili otrávit život širokému okolí. Na dost dlouho. Jsou lidé, kteří mají pocit, že pokud je něco jednoduchého, málo komplikovaného, pak to není dostatečně intelektuálně na výši. „Pán Bůh s námi a zlé pryč”, říkala moje babička. Jo, to je opravdu zážitek takové lidi potkat, když mají něco organizovat, nebo řídit.
Naštěstí většinou jsem se takovým lidem dokázal z dlouhodobého hlediska vyhnout.Tihle lidé se nikdy nic nenaučí a nic nepochopí. Nemá smysl s nimi vést příliš dlouhou polemiku. Jistě demokracie je o diskusi, ale příliš dlouhá diskuse znamená, tedy alespoň ve firmě, malý výkon. A u výše uvedených lidí stačí počkat, nikdo jim nemusí házet klacky pod nohy, protože oni se do té hromady klestí stačí zahrabat sami. Pak je klid.
Lidé, co nepodávají výkon, prostě skončí. Přestanou obtěžovat ty druhé svou neschopností. Jistě v politice, je to trochu jiné. Tam je diskuse nutná, neschopní se velnmi těžko vyhazují, mají pocit, že nejsou služebníci, ale páni, jenže pokud fungují volby, pak, když nic jiného, je možné ty nejméně schopné vyměnit. Myslím, že volby z roku 2013 jsou krásnou ukázkou.
Tedy, ne že bychom dostali zas až takový skvost, ale někteří lidé díky těm volbám zjistili, že po dlouhých letech jsou lehko nahraditelní. A nikomu neschází. Nejvíc se tomu diví oni sami. To se tak stává. Za ty roky měli pocit nenahraditelnosti a najednou si občané poradí i bez nich. Nakonec, pokud vláda nevládne, parlament jen diskutuje, občanům se vede dobře. Poradí si i bez politiků.
Je to stejné jako ze slečnou.
Slečna má pocit nenahraditelnosti a najednou zjistí, že už není number one, ale tou bývalou, co si na ni občas, někdy jen zřídka občas, chlapec vzpomene. Stejně tak politici. Musím říci, že si pamatuji jen některé premiéry, ale ministři, jo, tam mám mezery. Velké mezery. Ze slečnami to mám podobně. Ani jméno, ani tvář si u některých nevybavím. Jo jo.
