Tak se mi zdá

Jsem docela příznivec několika blogerů, kteří přispívají na iDnes/blogy. Jako je Tomáš Vodvářka, Marek Trizuljak, Marek Valíček, Radka Kielbergová, Pavel Kalabis a ještě několik dalších. 

Lidé, se kterými se setkávám názorově a myšlenkově. Nemám se všemi stejný názor na všechno, ale myslím, že mi asi konvenuje, jejich způsob psaní, který je srozumitelný a přesto mají jejich příspěvky tu sílu, že aspoň musím u nich myslet. 

Mám rád literaturu, u které mi naskakují obrazy. Čtu a vidím děj, krajinu, postavy. U blogů výše zmíněných autorů, mám dost často stejný pocit. Chápu, že myšlenkově omezení prosťáčci, zakyslí ve své poddůstojnické, či jiné škole, limitovaní, ani ne tak inteligencí, ale myšlenkovým stereotypem, z něhož nejsou schopni vystoupit nemají tyhle autory rádi a neváhají jim svou nelibost dát najevo. Jsou ti autoři na ty prostáčky příliš moudří. 

Bývá normou, že pokud nejsou lidé jinak inteligentní nastaveni na nějakou intelektuální úroveň, žijí v pocitu křivdy, že někomu bylo dáno a někomu ne. Jsou literární talenty, které si sice přečtu, jenže jediné, co mne zaujme je styl. Bohužel, nemám u nich žádnou nutkavost o napsaném přemýšlet. Nic ve mě jejich psaní nevyvolává. Podobně jako ve mně nic nevyvolává, krásná žena, ze které nejde ono ženství. 

Ženství, co se sice nedá popsat, ale dá se uvidět. U těch, ženstvím neobdarovaných se dá říci: „Má ji, má ji sebou, ale to je asi tak všechno.” Blogy, pod kterými se lidé hádají o stavu světa, pak přecházejí do osobních útoků, mám na mysli třeba některé „spravedlivé, padni komu padni” o těch opravdu nepřemýšlím.

Necítím potřebu sdělovat svůj názor člověku, který vychází z titulků novin, či televizních zpráv, co má jasno, co by se mělo dělat, jak by se vše mělo dělat, jenže nikdy nenesl patřičnou odpovědnost. Sám osobně jsem nikdy nenesl větší odpovědnost za věci veřejné, pouze jen a jen za své věci soukromé, takže se víceméně zdržuji hodnocení vedení státu. EET a daně jsou jiná historka. Oboje slouží jen k okrádání pracujících. 

Pracujícími mám na mysli ty, co opravdu dělají pro sebe, na sebe a nepotřebují žádné rady od chytrého úředníka. Či politika. Nevzpomínám si, že bych se někdy ptal vlády, nebo politika, jak mám řídit loď, když jsem jezdil na lodi, nebo jak mám dělat terapii. Stejně jako se soustružník neptá ředitele firmy, jak má pracovat na soustruhu. 

Nakonec, ty lidi ke svému životu nepotřebuji, pokud mi zmizí z obzoru, zřejmě je hledat nebudu, protože jak se ukazuje, čím méně vláda pracuje, tím menší škody napáchá. Podobně jako obecní rada. Lidé si jednoduše většinu věcí svedou zařídit sami, bez „elitních jedinců."  A jsem přesvědčen, že čím méně pravomocí, peněz, politik, úředník má, tím je menší neštěstí, které nás díky jejich činnosti a nápadům může postihnout. 

Ale to jsem se dostal jinam. Desátníci, novináři vševědové, politruci, jak se někdy vyjeví, doktoři rozhodnutím strany, jsou docela dobrým objektem k poznání, jak se nechovat a jak nemyslet. Ano, je hodně povolaných, leč málo vyvolených. Pokud někdo píše o kočkách, má právo o nich psát, leč asi ty kočky nebudou mým hlavním zájmem. Nikdy jsem kočku nakonec nepovažoval za nějak extra zvíře. 

Beru je na vědomí, přilísá-li se, pohladím ji, občas je sleduji jak loví, ale zřejmě nejsou hlavním objektem mého zájmu. Chápu, že pro někoho ano. A mohl bych pokračovat. Sem tam, mě někdo neznámý napíše jednorázově zajímavý blog, přečtu, zamyslím se a čekám, co bude třeba dál.  Takže je několik těch, co mi poskytují zamyšlení, je několik těch, co mi poskytují zábavu svou přímočarostí, se kterou komentují svět. 

Svět, který sice není chvílemi až tak složitý, ale zas není tak jednoduchý, jak ho třeba vidí desátníci ČSLA, či politruci z Vokovické Sorbonny, případně absolventky genderových studií, co píší diplomovou práci na téma: „Genderové stereotypy v knihách o Ferdu mravenci.” Na mou duši, že jsem na Facebooku, takovou diplomku zahlédl. Zahlédl, ale nepřečetl. Všechno nemusím mít.Tihle autoři se zřejmě mými literárními favority nestanou.

Tak nic, jdu spát. Cvičil jsem, sira Sparhawka jsem skoro dočetl, tedy druhý díl Elenium, od Davida Eddingse, ten kupodivu, podobně jako Tolkienuv Pán prstenů, či Zaklínač Sapkowského , ty obrazy vyvolává. A  ráno je prý také den. Jo jo.