Svíčkou v poledne abys pohledal

Byl jsem dnes nezvykle pilný. Probudil jsem se časně zrána v sedm a protože jsem měl nedočtenou knížku, „Medvídek Pú a Tao,” dočetl jsem ji. Pár stránek.

Poté zvítězil hlad. Hlad u mne zatím zvítězí i nad leností. A nad mou leností zvítězí máloco. Vylezl jsem ze své pohodlné postele a vydal se k ledničce. Od včerejška jsem v ní uschovával krůtí stehno a bůček. Pečené, studené. Posnídal jsem bůček a kafe. Přidal jsem k tomu avokádo. Cítil jsem, že se má nálada lepší. Už tak byla dobrá, ale bůček ji vylepšil. Kdo nikdy nesnídal studený bůček a kafe o hodně přišel.

Rozhlédl jsem se kolkolem a usoudil, že bych mohl vynést koš a dát prádlo do pračky. Jak jsem usoudil, tak jsem učinil. Pak jsem měl do odpoledne havaj, neb jsem sledoval Tour de France a zapomněl jsem vyndat prádlo z pračky. Dvě hodinky prádlo v pračce po doprání, není žádný zvláštní doba. I když mám klienta, který tvrdí, že když jeho žena nechá prádlo víc jak půl hodiny v pračce, dostane vyrážku. Věřím mu, má spoustu potíží, alergii. Zřejmě ty potíže má z nadbytečné čistoty.

Pověsil jsem prádlo, převlékl postel a došel po skončení Tour nakoupit. Zítra bude mít služka co žehlit. Jak je vidět, měl jsem náročnou neděli a budu muset pokračovat v odpočinku od svých povinností. Nesmím se zas tolik přepínat. Radka tvoří umění a tak je vzdálená. Mám klid a ticho. Tedy pokud neduní bytem bigbít. Nebo nevykřikuje komentátor nadšením nad dalším Vítězství Petera Sagana.

Chvíli jsem uvažoval, že bych mohl jít do města. Jenže, jít do krámu nakoupit mi stačilo. Tím je už tak je dost lidí v mém okolí. Skutečně si vychutnávám, že nikde nikdo. Ono je skutečně dobré si dát pár dní pohov od lidí. Možná by bylo dobré se nechat na pár dní vysadit na pustý ostrov. Moře, oblaka, vítr. Ležet na útesu a zpívat si: Je to Jenny, hezká Jenny, vnučka piráta Morgana, nad obláčky z bíle pěny snívá na skále od rána. Hezká Jenny Morganová, nechodí do kostela, neví co je čaj o páté, milovat by nechtěla.

Párkrát jsem na skále na mořem spal. Není to nehorší život. tedy pokud není počasí jako nad English Chanel, kde foukal hnusný vít, pršelo a ještě byla mlha. Tedy mlha, když přestal foukat vítr. Ale jinak spát na skále nad Tichým oceánem, jako na Novém Zélandu, či Chile, je stejně dobrý, jako bůček po ránu. Tam už to není o krásné Jenny, ale …blyští se bodáky, dál příboj bije o skály, harmonika zpívá píseň, vyprahlých slavných cest.

Jo, musel jsem umět hodně písniček, byly dny, kdy jsem slyšel několik dní jen svůj hlas. Při zpěvu. A tu bohulibou píseň Quantanamo, mě naučil Jirka Buriánek, alias Bury za mlada v sedmdesátým druhým roce, v Děčíně na Kamenické, na Daliborce. Byla zakázaná, o to snadněji se učila. Sedělo nás dvacet kolem dlouhýho stolu, samí lotři z Kamenický, slušného chlapce, láskou k bolševikovi planoucí, aby mezi námi svíčkou v poledne pohledal. Tam jsem ji slyšel poprvé.

To jsem ještě netušil, že skoro všechny ty exotické kraje projdu pěšky. Naštěstí, to o čem jsme zpívali, o dálkách, krásných ženách, drsných mužích, jsem zažil na vlastní kůži. Za pár korun. Nebál jsem se a vyrazil jsem. 

Viděl ty nekonečný dálky, pralesy, pouště, oceány. A bylo to jako v těch písničkách. Stáda koní, velehory, pusté cesty, které se zdály být bez konce. V tomhle směru se mi splnily skoro všechny sny. Kde je těm „lotrům” konec? Bolševik šel naštěstí do prdele, a mohli jsme, ti co chtěli, nebáli se, vyrazit. Každý kam chtěl a kam se nebál. Dnes mám větší nostalgii po těch kamarádech, než dálkách. Do dálky se člověk vydá skoro kdykoliv. Kamarády hned tak nenajde. Buď se ztratí z dohledu, nebo odejdou navždy. Jo jo.