Vzhledem k tom, že se zabývám terapii závislostí, automaticky se zabývám terapii vztahů. Oboje tyhle dvě obtížné životní situace spolu souvisí.
Závislí, kteří podstoupí terapii, hlavně ústavní, jsou většinou
tiše i nahlas utvrzováni, jak všichni ocení jejich snahu. Což možná
tak bude, ale ne všichni chtějí s tím závislým/závislou pokračovat v
dalším vztahu. Partnerským, pracovním, přátelském.
Tohle není zrovna komfortní situace jak pro samotného závislého,
tak ani pro ono okolí. Zkušenost mi říká, jak osobní, tak i jiných
lidí, že od někoho odejít, není vždy jednoduché, někoho propustit už
vůbec ne, a než se lidé, ti i ti srovnají s novou situací, trvá dost
dlouho.
Téma rozchodů a rozvodů mi vyšlo na dvě knihy a několik desítek
blogů. Budeme se zde zabývat situací, kdy se partner, zaměstnavatel
rozhodne vztah ukončit. Ono rozhodnutí má své důvody a fáze.Rozdělil bych je
asi takhle.
- Oznámení, partnera, zaměstnavatele, kamarádů, že pokud se něco nezmění.
Je konec. - Ujištění, že ve vztahu, pracovním, partnerském, se bude pokračovat.
- Nástup do terapie, ať už ústavní nebo ambulantní.
- Zjištění partnera/partnerky, zaměstnavatele, že odchodem do terapie, se
partnerům a okolí ulevilo. - Zjištění, že je klid, že si zaměstnavatel, partnerka/partner uvědomí,
že absencí závislého nic neztrácí. - Pak následuje rozhodnutí o ukončení vztahu. Pracovního poměru atd. Oznámení se děje formou osobního sdělení, písemnou, či telefonickou,
partneři si chtějí ulehčit situaci, zaměstnavatel splnit zákonnou povinnost
a navíc je pro něj jednodušší oznámit písemně, než osobně.Občas napadne provinilého závislého, že jeho malérů už bylo tolik, že se
stydí vrátit a ukončí vztah, pracovní poměr sám. Ale to už je trochu jiná
situace, i když se nedá říci, že jde vždy o moudré rozhodnutí.Ti i ti jsou tedy v obtížné situaci, která vyžaduje nějaké pokud možno
pro všechny strany snesitelné řešení. Partnerky/Partneři mnohdy k tomu
rozchodu přidají oznámení o novém vztahu, který navázali, či zveřejní vztah,
co měli už v době odchodu závislého do terapie.Ti, co jsou v ústavní terapii se mohou, podobně jako ti v ambulantní
terapii opřít o terapeutický tým, terapeuta a mnohdy tak činí. Jiní, mají na
vině samotnou terapii, pokud by nenastoupili, nenechali se obelhat, takhle
to nemusel dopadnout, říkají. A odcházejí. Buď aby se pomstili, nehodné
ženě, muži, či si vyprosili nepropuštění, nebo rozvod, rozchod.Myslím si, že je několik věcí, které si nelze od druhých lidí
vyprosit či vynutit. Lásku a víru. Tyhle dvě věci si nikdo na nikom
nevyprosí, nevynutí. Na obojí si musí člověk počkat. Vím-li jako
závislý, že jsem v posledních několika letech se nechoval tak, aby mne druzí
milovali a věřili mi, pak mi nezbývá nic jiného, než čekat, zda se jejich
postoj, citový vztah změní.Ptají-li se mě lidé, co s tím, když mu žena říká, že mu nevěří, že se
bojí, že neví jestli s ním chce žít, chápu jeho dotaz, jako dotaz nejistého,
provinilého člověka, který si uvědomuje, že nese následky, nechce se mu nést
ono břemeno, ale vlastně je v pozici, kdy mu zbývá jen víra, že pokud se
bude chovat tak, aby byl přijatelný pro své okolí, mnozí mohou svůj postoj
vůči němu změnit.Milan Chladil sice zpívá: sliby a přísahy, nech hlídat u dveří a já
zapomenu rád, na to co musí se stát… Ale sliby a přísahy, typu:
Už nikdy, všechno bude jinak, bude lépe, většina těch co
opouštějí a nechtějí setrvat v tom vztahu, vnímají ,jako kecy v kleci. Slyšeli jich
tolik, že už je žádné další nezajímají. Víru v jeho slova nemají a láska je
v troskách. Mají nakonec sami co dělat se sebou. Což většinou zjistí i po
rozvodu, či rozchodu.Takže většinou říkám: „Žádné sliby, žádné ujišťování,
dělej, co máš, co se ti v té terapii říká, projev lidem, co se ti snaží
na základě svých zkušeností prospět, víru ty, a uvidíš.”Pochopitelně, chce výsledek na základě ujištění, které funguje hned,
včera bylo pozdě. Tohle je denní terapeutický chleba terapeutů závislých,
kteří si netroufnout ujistit své klienty, že se k nim zaručeně žena/muž
vrátí, ale mohou mu nabídnout velkou pravděpodobnost, že se jeho život změní
k lepšímu. I bez starého zaměstnání, manželky, či milence.Rád používám dvě hesla a zase je opakuji: „Lidé odcházejí, lidé
přicházejí.” A druhé: „Nepronásleduj krásnou ženu, mohl bys
minout jinou, ještě krásnější.” Nikdo nevíme, co nás kde čeká. Protože
jediná jistota mimo smrti je ta, že vše je nejisté. Žijeme v nejistém světě,
kdy nikdy nevíme jestli záchvěv motýlího křídla na Japonskem, nevyvolá
uragán nad Evropu. Jak praví teorie chaosu.Pokud lidé dokáží v takové situaci počkat, nesnažit se něco řešit, nechat
ten život plynout, zjistí, že mnoho požadavků, které mají se jednoduše
vyplní samy. Situace se zklidní a emoce opadnou. Pak se většinou dá časem
něco vyjednat. Pochopitelně, jsou ti, co chtějí všechno a hned a nechtějí
čekat, ale o těch se tu nepíše. Jo jo.
