Ruku mi dej...ale půjdu sám po svých

Jirka Macháně se mnou udělal rozhovor pro Katolický týdeník, kde jsem se zabýval něčím, čemu se říká „Spoluzávislost.

http://www.katyd.cz/clanky/pomahat-alkoholikovi-zacnete-u-sebe.html#.WZ0nHw-Xawo.facebook

Spoluzávislost je stav mysli a způsob chování. Stav mysli, chování, spoluzávislého je velmi podobný stavu mysli i a chování závislého. Závislý a spoluzávislý jsou vlastně komplementární. „Komplementární”, znamená: „Doplňující se, zapadající do sebe.” Uvedeme si tohle na příkladu. Manželka , která převezme na sebe veškerou odpovědnost, dostane se do postavení: „Stíhačky, oběti, zachránkyně.“ Každá z těchto rolí má svůj zisk. Stíhačka moc nad partnerem nad partnerem, oběť, soucit okolí a zachránkyně, obdiv okolí.

Manželka alkoholika se obětuje, zachraňuje, stíhá, věnuje svůj čas a úsilí, do jeho změny, porozumění, záchrany. On má čas pít, o nic se nestarat, být v odporu všem nárokům a požadavkům, je v roli „trpitele,” který je stíhán, obtěžován, vychováván, poučován, je v pozici dítěte, které nenese žádnou odpovědnost. Je v této pozici zcela záměrně udržován a to přesně do chvíle, kdy ony činnosti, jako je už zmíněné stíhání, obětování se, zachraňování je zcela neúnosné, vyčerpávající, jednoduše řečeno, Debaklové. Debaklové pro ty stíhačky, oběti a zachránkyně. Ty se do té debaklové situace dostanou podstatně dříve, než jejich partneři.

Napsané a řečené, vypadá vše srozumitelně. Komplentární: On nedělá nic, nebo jen velmi málo a jen co opravdu musí, ona dělá vše a ještě navíc, vychovává, zachraňuje, pronásleduje. Lidé, kterých se tohle týká, pokud jim objasníte tento mechanismus. Řeknou něco jako: „Ahá, tak tohle mě nikdy nenapadlo.” Uvědomí si své jednání a mírně i způsob myšlení. Bohužel, jen velmi mírně. Většinou si sice uvědomí stav života a způsob mysli, jež je ovládá a způsobuje jim potíže. Jenže většinou se leknou, protože ten jejich stav mysli i způsob života před ně položí žádost o změnu. Ano, život každého z nás, kdo žijeme v nerovnováze, na nás něco žádá.

On na nás žádá neustále. Žádá abychom jinak mysleli, jinak se chovali, víc se o sebe starali, nenechali se ničit. Neboť tím, že se opakovaně dostáváme do malých debaklů, se dříve nebo později dostaneme do kompletního debaklu, kdy nás, ať chceme, nebo nechceme, ten náš život nutí, změnit způsob vlastní existence. Změny vlastní existence na základě změny myšlení. Jak říkají moudří. „Vše je v hlavě.” A z hlavy, jak říkají jiní moudří se ledacos přesune do těla.

Výše uvedené povídání se týká nejen manželek alkoholiků, ale i manželů alkoholiček, feťaček, manželek a rodičů hazardních hráčů. Jednoduše a prostě řečeno všech těch, kteří jsou v kontaktu se závislými libovolného druhu. Tedy jsou zachránci, oběti a stíhači i mezi muži, manžely, otci, nebo homosexuálními partnery. Leseb i gayů. Sourozence a děti nevyjímaje. Ti všichni musí něco změnit ve svém životě, ti všichni jsou v problému, i když nepijí, nefetují a hazardně nehrají.

Závislí myslí, jednají a jdou z extrému do extrému, stejně jako spoluzávislí. Pokud řeknu v terapii závislému, že bude muset změnit skladbu přátel, pak zazní odpověď: „To se jako mám vzdát jako všech známých?” Říkám jim: „Nemusíš, jen třeba změň místo setkávání a program toho setkání. Tím, že stanovuješ tyhle dvě věci, dostáváš se do situace, kdy začínáš svůj život vědomě ovládat, začínáš si stanovovat svou vlastní cenu.”

Nepochybně není jednoduché změnit zvyky a návyky, ale než zacházet do extrému: Jako třeba hned se rozvádět, hned vyhazovat díte z bytu.  Tak  postupně vše tohle lze měnit. Pokud zjistíme, že postupná změna nefunguje. A to můžeme přes veškeré úsilí zjstit, pak uděláme, to, co se dělá až naposled. . Stejně tak u těch spoluzávislých. Extrem je až na konec, úplný konec. 

Někdy lze změnit něco hned, jen v malých krocích. Podobně jako u pěšího cestování, trasu vytčenou, musí ujít jeden každý sám, ale je rozdíl, jestli vysypeme písek z bot, nebo vyndáme kamínky, či natáhneme srolované ponožky.  jestliže nic z toho nefunguje, a nejsem schopen jít dál, až potom končím cestu. Buď si uvědomím svou cenu, začnu se chovat jako člověk, co má cenu sám pro sebe, a jestliže se tak začnu chovat, pak zjistím, že mám cenu i pro druhé lidi. Tyhle „maličkosti” zásadním způsobem ovlivňují kvalitu cesty, stejně jako kvalitu života.

Čím víc mám cenu sám pro sebe, tím větší úctu a porozumění sklízím i u druhých lidí. Tohle není jakýsi rádoby moudrý canc, tohle je má osobní zkušenost. A nejen má, ale i mých klientů Jak závislých, tak spoluzávislých. Jak se ukazuje, tak ono starověké: „Jaký duch, takové tělo.” Tvoří vyrovnaného, nebo nevyrovnaného člověka. Za svou stabilitu, vyrovnanost si je odpovědný každý sám. Nikdy život nebude snadný a nikdy mi ho snadný ti druzí neučiní. Modli se a pracuj. Pracuj jak na duchu, tak na těle. Všechno ostatní jsou jen socialistické kecy, vedoucí k závislosti a spoluzávislosti.

Socialistické proto, že socani slibují každému štěstí bez vlastního přičinění. Druzí se postarají. Jejich slova: „Stát se postará.” Jsou jen plané sliby a kecy. Bohužel, nepostará a nezajistí ani zdraví, ani štěstí ani svobodu. Svobodu, která je opakem závislosti a spoluzávislosti. Jo jo.

A na konec něco romantického: