Skončil mi včera první pracovní týden. Vlastně jsem začal nový pracovní rok. Ten počítám od dovolené k dovolené.
Počítám tak od roku 1994, kdy jsem měl poprvé v blázinci dovolenou. Šel
jsem tehdy přes Krušné hory, Český les, Šumavu, pak směr České Budějovice,
Třeboň, Jindřichův Hradec, Slavonice, tedy Českou Kanadou, dále na Znojmo,
Vranov, Brno, Česká Třebová, podhůřím Orlických hor, na Českou Lípu a Děčín.
V Českých Budějovicích jsem sledoval finále mistrovství světa ve fotbale.
Brazilci porazili Itálii. Na penalty.
Bylo mi necelých 44 let a připadal jsem si už starý. Ušel jsem tu trasu
za měsíc. Dnes bych na ni potřeboval podstatně víc času, za předpokladu, že
by to mé tělo vydrželo. Na tohle jsem hodně myslel ve středu, když jsme se
vraceli z Jindřichova Hradce, jak je všechno relativní. Tehdy jsem si přišel
starý, unavený a to „stáří a únava” mi v té výkonnosti vydrželo
ještě dalších 18 let. Od roku 2011 už to klesá každý rok dost znatelně.
Jasně nikdo tu nebudeme věčně a nikdo nevydržíme být neopotřebovaní. Ale
mám pocit, že jsem se s tím nějak smířil. On se člověk buď smíří, nebo
nesmíří. Když se smíří, najde nový smysl a nové možnosti. Záměrně neříkám
výzvy. Nikdy jsem nevnímal své cesty jako výzvu, ale jako možnost poznání.
Hlavně sebepoznání.
Napsal jsem kdysi pojednání o smyslu putování. Po letech jsem si ho
přečetl a nezdá se mi, že bych na něm něco měl měnit. Smysl putování. Možná
doplnit chybějící interpunkci. Tu celoživotně flákám. Ale obsahově ne.
Neberu lidem právo mít vše jako výzvu a jako boj. Mě osobně, neříkám
tohle poprvé, žít život jako boj a výzvu nebaví. Boj se musí vyhrát a výzva
znamená mít úspěch. Včera mi jeden pacient řekl, že mu víc na skupině
vyhovovala kolegyně Nováková, která vedla skupinu, když jsem byl pryč.
Nedivil jsem se mu. Nejsem terapeut pro všechny lidi na světě. Vím to o
sobě. Divil se on, že jsem ho ani nesetřel, ani jsem mu nevysvětlil, že se
mýlí. Má prostě právo si vybrat, kdo mu vyhovuje víc.
Kdysi dávno jsem byl na semináři, kde jsme se touhle záležitostí
zabývali. Tam jsem použil poprvé větu: „Nejsem terapeut pro
každého.” Mimo vedoucího semináře, kterým byl tehdy doktor Růžička,
byl touhle větou každý překvapen. Stejně jako nejsem muž pro všechny ženy,
nebo nejsem schopný každé činnosti, nejsem ani terapeut pro všechny lidi
kolem sebe.
Každý, kdo bere cestování pěšky nebo terapii jako výzvu, ten by se
musel cítit, při neúspěchu, případně takové poznámce výše zmíněného pacienta
jako nedostatečný. Jenže já vím jedno. Od začátku svých pěších cest a
terapie, případně jiných činností musím hledět nejen na své možnosti, ale
také na své limity. Jsou lidé, kteří mě nemusí. A jsou lidé, kteří mě
vyhledávají. Mohu se trápit těmi prvními, nebo se mohu snažit být prospěšný
těm druhým.
Být stále úspěšný, stále obdivovaný, stále milovaný, je prostě něco
nemožného. Mnoho lidí selhává v životě jen proto, že mají pocit, že neúspěch
v čemkoliv je dělá zcela nepoužitelnými. Nevšimnou si, nebo není pro ně dost
dobré, že jsou dobří a úspěšní někde jinde. Pro někoho jiného.
Pokud berou cokoliv jako výzvu, neberou v úvahu právě svoje limity. Mohu
něco zkusit. Ujistit se, že na to mám, nebo ujistit se, že na tu činnost
nemám. A dokonce se mohu rozhodnout, že je mi jedno, jestli v tom budu
úspěšný a nepokračovat v tom.
Jsem v mnoha věcech úspěšný, v dost věcech neúspěšný. Stovku
nezaběhnu pod deset vteřin a nad hlavu nezvednu dva metráky. Dokonce
si nekladu ani takové cíle a není to pro mne výzva. Jako už není pro
mne výzva dojít znovu z Děčína na Gibraltar, jako kdysi. Přemýšlím,
jak si užiji příští dovolené, pokud se ji dožiji, protože jak říká
Písmo: „Nevíš dne ani hodiny.”
Záměrně říkám: užiji. Protože letošní dovolenou jsem si užil. I
při malém počtu ušlých kilometrů. Viděl jsem mnohé, přemýšlel jsem o
ledasčem, na nějaké důležité věci pro sebe jsem přišel. Takže jsem
si odpočinul a mohl jsem ten nový pracovní rok začít s pocitem, že
jsem si odpočinul, mohu dělat, na co mám a život jde dál. Jo jo.
