Pomalu přidávám na minutách cvičení, tedy procvičování jógových a čikungových technik, plus procházky, i když dnes jsem se válel víceméně v posteli a cvičil až večer.
Cvičení, studená sprcha, meditace v sedě, takže pokud to půjde tímhle tempem, přidávám po minutách, mohl bych být do konce března trochu víc v kondici. Nemá smysl něco uchvátat. Přeci jen pooperační jizva je ještě dost citlivá, takže mohu jen něco a v omezeném množství, ale už mohu víc než třeba před týdnem.
Stále se držím oblíbeného pravidla, jež doporučují učitelé Jógy, jež jsem poprvé zachytil myslím v knize Andreho van Lysebetha: „Cvičíme Jógu,” asi před třiceti čtyřmi lety: Čím pomalejší nácvik, tím rychlejší úspěch. Tohle pravidlo si opakuji, protože mám pořád tendenci se pokusit urychlit čas rekonvalescence, který je nutný a potřebný. Ono opravdu není kam chvátat.
Mám díky té pomalosti čas se zabývat věcmi, které mne baví, hledat pro sebe informace, jež potřebuji, také hezky pomalu, abych je stačil strávit a vstřebat. Vařím si podle kuchařky Lothara Hirneise: „Velká kuchařka olejovo-bílkovinové stravy.” a zároveň si v duchu té kuchařky vymýšlím kombinace, které by mi mohly chutnat.
Mívám občas specifické chutě, dnes jsem kombinoval vařené brambory ve slupce, tvaroh smíchaný s lněným olejem a česnekem a k tomu vařené zelí s cibulí, které ráno uvařila Radka, než šla do divadla. Byl jsem zvědavý, co to poskytne mých chuťovým buňkám. Byly spokojené. Občas se lidé diví, co všechno dokáži zkombinovat. Říkají: „Tohle bych do sebe nedostal.” Ale musím říct, že Číňané jsou pro mne velkým vzorem v tom, jaké ingredience dokáží smíchat a jaké chutě umí vykouzlit.
Neřekl bych, že praktikuji čínskou kuchyni, do toho mám daleko, ale spíš následují ducha té kuchyně. Navíc se držím toho, že každý člověk je trochu jiný, každého organismus snáší něco jiného a každý se cítí dobře se svou potřebou a úpravou. Jak stravy, tak cvičení, vzdělání atd.
Onehdy jsem vznesl několik dotazů na různé alternativní praktiky, jedna odpověď se mi moc líbila, čaj ze šalvěje. Takže opatřím šalvěj a vyzkouším. nakonec mám v oblibě písničku o krásné Jenovéfě: …vlasy má jak řeku zvlněný, oči má jak květy šalvěje, pro ty oči má hned splněný, co přeje si i co nepřeje… No jo, kdysi ji hráli v televizi v roce 1968 a tam jsem ji slyšel poprvé. Kapitán Kid je jejím autorem.
Takže pátrám po všech těch alternativních praktikách, učím se trochu toho léčitelství, které si myslím je zbytečně dehonestováno. Ony ty tisícileté praktiky byly naprosto funkční, v těch dobách, kdy lidé byly odkázány na byliny a ty rituály, které je provázely a mělo oboje svou funkci. protože rituály navozovaly psychický stav, co dokázal způsobit lepší přijetí těch léků a jejich účinků.
Z toho důvodu jsem obdivovatel psychosomatické medicíny, když ji provozují lidé, co rozumí jak tělu, tak duši. A možná, to je ovšem jen můj takový postřeh k homeopatii, že třeba u malých dětí funguje homeopatie též. A jen z toho důvodu, že homeopatický lék poskytuje matka, která věří svému homeopatovi a ona víra se přenese i na dítě. Matky, nejen matky, ale i otcové, hrají si myslím v tomhle směru zásadní roli při uzdravě dětí.
Víra v léčení hraje velkou roli. Víra a důvěra a důvěra uzdravuje. Kdysi vycházel takový seriál nazvaný: „Lékař léčí, příroda uzdravuje.” Vlastně, teď jak jsem si ověřoval, byla to kniha, autor Jiří Noha. Vycházelo ono povídání myslím v Dikobrazu. Což byl sice takzvaně humorný komunistický časopis, ale občas se tam našly i perly tohoto druhu. Asi si tu knihu pořídím. Jak jsem zjistil je k dostání, kouknu jestli není v e-knihách.
Tak, myslím, že dopíši, ještě se kouknu po něčem zajímavém v tomto směru, jsem celkem vyspalý, takže zatím se budu věnovat alternativnímu léčení a uvidíme, co kde objevím. Jo jo.
