padl jsem na dno světa víc, než umím říct

Divadelní skupina vystupující pod názvem: „Nejlepší a nejskromnější,” se sešla, dobře se najedla, přečetla texty, které jsem jim předhodil, dohodla se na termínu zkoušek a termínu premiéry „...bližního svého...”

Výše uvedený titul, bude vlastně takovou seriálovou formou, volně
navazujících krátkých skečů a monologů, které jsem napsal v posledních dvou
týdnech,a bude se zabývat lidskými vztahy. Láskou, rozchody a seznámením.
Žádný návod jak na to, ale jen tak se podíváme trochu do duše lidí, co tím
procházejí.

Hrát budeme v kavárně Liberál, kde jsme se domluvili a uvidíme, jak nám
půjde víc intimní prostor, větší blízkost diváka, naprosto jednoduchá scéna,
která bude velmi limitovaná a vše bude záležet jen na jednotlivých výkonech
účinkujících. Už se na to těším.

Musím říct, že mne samotné psaní těch textů docela vyčerpávalo. Asi budou
vzbuzovat hodně emocí. Ale pokud ano i u diváků, nejen u účinkujících, pak
jen dobře. Literatura, divadelní hry, podle mého mínění, mají vzbuzovat
emoce. Dobře napsaní kniha, hra, poesie, se dotýká těch nejtajnějších
zákoutí člověka.

Nemyslím, že ho dělá lepším, na to jsem příliš dlouho terapeut, abych si
myslel, že katarze, má dlouhodobý účinek. Ale může být jistou částí pokusu o
změnu člověka. Nemyslím k lepšímu, ale více prožívajícímu a více sobě
rozumějícímu. Díky tomu i víc se ovládajícímu.

Tak trochu mi bylo líto, že někteří opět přišli o roli, neboť mají něco
jiného než divadlo. Já si myslím, že zkoušet tři měsíce jednou týdně není
zas tak moc a pokud z toho někdo na tři týdny vypadne, už to nedohoní.
Nejsou ty texty dlouhé, ale věk a zkušenosti mne naučili, že, těžko se potom
nacvičuje a hledá ten vnitřní prožitek, když se nezkouší,ti lidé spolu
nemluví o tom jak sami ten text prožívají a jak ho prožívají ti, kteří mu
naslouchají.

Profesionální herec, který má cvik je schopen většinou tu roli zvládnout
v kratší době. Ale u amatérů, kteří mají ještě jiné povinnosti, jinou
zábavu, než je divadlo, už se hůře z nich ten prožitek doluje. Možná se
mýlím. Ale zatím jak to ty tři roky sleduji, spíše mi dává za pravdu ta
zkušenost.

Ještě k té katarzi. Mnoho lidí se odvolává na situace, kdy se lidé
změnili, protože prošli jistou katarzí. Vůbec nepopírám, že je něco takového
možné, ale kolik je lidí, které jsem viděl projít katarzí a přesto se u nich
nezměnilo z dlouhodobého hlediska nic, nebo tak minimálně, že to vlastně
nikdo ani neviděl. Pořád jsem zastáncem pomalých cest, nikoliv silných
zážitků.

Silné zážitky jsou dobré na divadle, ale příliš mnoho silných zážitků v
životě vede spíš do deprese, než do pohody. Navíc, zvyšuje se tolerance na
silné zážitky a člověk potřebuje víc a víc a stále silnějších zážitků.
Podobně jako u drog. Biochemie se nedá ošidit. Mámeš víc a víc pohodlí, víc
a víc zážitků a přesto jako společnost jsme spíše společností nespokojených
podle toho, co třeba čtu v diskusích, nebo v blozích.

Lidé chtějí víc a víc. Mají větší a větší nároky, vydávají víc a víc
energie na jejich dosažení. Vlastně začarovaný kruh, ze kterého se velmi
těžko vystupuje. Osobně si myslím, že mě se podařilo z toho kruhu vystoupit,
díky naprosto vědomému omezení se ve svých potřebách. Ano rád se dobře
najím, rád si dobře zacvičím a rád se projdu jen tak po světě. Aniž bych
musel vidět všechno, co mi způsobí šok ze zhlédnutého.

Byl jsem ve Francii a nebyl jsem v Paříži, ani v Louvre, případně viděl
Eiffelovku. Zato jsem se prošel podle Loiry, viděl některé zámky a přešel
přes krásný kraj Grand Massive. Což jsou hory vyšší než Krkonoše a hodně
podobné Šumavě. Šel jsem zhruba šestikilometrovou rychlostí a viděl jsem
toho tolik za ty tři měsíce cestou na Gibraltar, že ti co jedou autem, letí
letadlem, a nebo autobusem, toho nevidí ani desetinu, za celý život, co já
za ty tři měsíce.

A takových cest jsem udělal desítky za ty roky, co chodím pěšky po světě.
Měsíční, dvouměsíční, tříměsíční. Pomalu, žádný kalup, jen tak, co noha nohu
mine. Myslím, že mne ty dlouhé cesty změnily daleko víc, než všechny
katarze, co jsem jimi v životě prošel.

Člověk jdoucí pěšky, pomalu cvičící, , pomalu se učící, dennodenně
nějaké nové věci, jen tak mimochodem, najednou zjistí, že má zážitky, obrazy
z cest, které jsou, když se mu začnou přehrávat v mysli, daleko zajímavější
než cestopisný, či umělecký film.

Jde, učí se, pozoruje, jen tak jako by se nic nedělo, pak se vrátí, a má
pocit, že se nijak nezměnil, ničeho si nevšímá a z ničeho nic, jinak jedná z
lidmi, jinak vidí svět a přijde mu, že tak žije jako samozřejmé, ale on se
změnil během času. Během času, jen tak. Jo jo.

...well I been to London and I been to gay Paree
I followed the river and I got to the sea.
 

Not dark yet