Cestou domu jsem se stavil v mexické restauraci a nepochutnal jsem si. Kuře s nudlemi, které se vyklubalo z toho, co jsem si dal, mi skutečně nesedlo. Snědl jsem maso a nudle jsem nechal být. Tak jsem si řekl, že když je ten pátek, nechám paleo spát a dám si palačinky. Byly skvělé. Od zítra opět pokračuji v paleo a v mexické restauraci budu pilně zkoumat, co si dát a co ne.
Po palačinkách jsem zdravě usínal. Usoudil jsem, že se nemá tělu bránit a zalehl jsem. Spánek posiluje. Což je čiročirá pravda. Stejně tak jako že je ráno moudřejší večera. Zatím, když jsem měl trable a vyspal jsem se na ně, vždy se našlo řešení. Tyhle moudra, ověřena staletími fungují, stačí se jich držet a svět je hned o něco přívětivější.
Prázdniny jsou za námi, knihovna bude opět v sobotu otevřena,takže si vždy udělám čas od času pěší výlet do knihovny, půjčím si nějaké moudré i méně moudré, ale třeba o něco zábavnější knihy a budu sledovat svět kolem sebe, jak ho vidí jiní. Ti, co si dají tu práci aby ho popsali jazykem své duše.
Také píši jazykem své duše. Občas mi někteří lidé vyčítají, že píši jen o lidech, kteří jsou problematičtí, mají pochybnosti, nemají jasný směr a cíl. Znám tuhle životní polohu dost dobře. Byly časy, kdy jsem měl pocit neukotvenosti, nikam jsem nepatřil, nikam nesměroval, žil jsem od jednoho dne k druhému.
Nebyl to úplně špatný život. Žít ze dne na den, je občas hodně pohodlné umožňuje to zabývat se věcmi, kterými se jiní lidé nezabývají, protože se starají o stavění domů, rozhojňování majetku, výchově dětí, což vůbec není špatně. mají cíl, mají smysl. Což my, co jsme žili, nebo ještě žijeme ze dne na den, nemáme kam jít, myslím tím rodinu, nebo k té stavbě toho domu, máme čas na přemýšlení o světě.
Můžeme vidět věci, která ti spořádáni nejsou schopni vidět, protože nemají čas pro ty důležité věci v životě. A zas si nemyslím, že je to špatně. Na jednu stranu jsem měl možnost zjistit, jak je těžké být sám, na druhou stranu zase je těžké být s někým. Zažil jsem obě polohy a nejsem si jistý, že bych byl schopen určit, co je těžší. Být s někým poskytuje zcela jiné možnosti, než být sám. Jsou to rozdílné zkušenosti.
Naučit se vyjít s druhým člověkem, sdílet s ním stůl a lože, jak se říkávalo, mít pochopení pro jeho slabosti a trpělivost je snášet, není vůbec nic jednoduchého a mnoho lidí, přestane bavit něco snášet. Zrovna včera jsme probírali na skupině smysl toho, když člověka něco nebaví, jak najít smysl toho, co dělá aby od toho neutekl i přesto, že ho to nebaví a je jen potřebné pro něj aby u té činnosti zůstal.
Stejně tak těžké je být sám, vyjít sám ze sebou, dělat věci, které například nikdo vedle něj ani neocení, ale ani nezatratí. Najít smysl života s někým a najít smysl života v samotě není vůbec jednoduché. Ale rozhodnutí jsou někdy ovlivněna okolnostmi, které nejsme vždy schopni ovlivnit. Nejsme schopni ovlivnit kam se narodíme, jakou výchovou projdeme, jen musíme potom s tou výbavou, co jsme obdrželi nějak v tom světě obstát natolik, abychom se nemuseli za svůj život stydět.
Tedy předchozí odstavec je o těch, co chtějí v tom světě obstát, ať už si pod tím pojmem představuje každý cokoliv chce. Vrátím se k těm lidem, co mi tak nějak skrytě i otevřeně vytýkají charaktery postav v mých knihách a hře. Osobně jak ty vytýkající znám, většinou těm mým hrdinům vytýkají ty chyby, co mají oni sami. To je také ta stará moudrost, že nás pálí na těch druhých nejvíc čím trpíme my sami.
Úspěšná žena, která vytýkala Václavovi Kouteckému, jednomu z hlavních hrdinů ze hry „Fagot a Yesterday,” jeho pokus o útěk ze života, bezvýchodnost, kterou v určitém okamžiku prožíval. Ta žena sama se dostala kdysi dávno do situace, kdy chtěla utéct, ze „šťastného”manželství, což na čas uskutečnila, alespoň částečně, pak se vrátila tam, odkud strašně chtěla pryč. Když jsem četl její emoční mail, kde strašlivě toho Kouteckého za jeho vidění světa hodnotila, tak jsem se usmíval.
Ne posmíval, ale usmíval, právě tomu, jak rozuměla jeho situaci a jak ji vadila jeho touha uniknout někam, kde bude klid a nic už na něm nikdo nebude chtít. Vzpomněl jsem si i v té souvislosti na román od Williama Somerseta Maughama: „ Na ostří nože.” Kde hlavní hrdina hledá odpovědi na základní otázky života. Podstoupí výcvik u svatého muže v Indii, chodí světem snaží se být prospěšný lidem, nechce žít konzumním americkým způsobem života a stejně je s ním konfrontován díky svým známým a přátelům.Přátelé a lidé v jeho okolí, které vlastně žije ten běžný život, řeší podobné věci, pouze jiným způsobem hledají stejné odpovědi.
A ty s tím obyčejným způsobem života dráždí jeho věčný, pečlivě skrývaný neklid. Oni neklidní, on neklidný. Oni, zdánlivě si žádné otázky nekladou, a on zdánlivě nepochybující. Setkávají se a rozcházejí, on hledá odpovědi u filozofů a mudrců, oni se zdánlivě táží jen tak a přitom stejně naléhavě. Moc zajímavý román. Četl jsem ho jako mladý hoch, pak ve středním věku a možná přišel čas si ho přečíst zas. V každém tom období, kdy jsem ho četl mi poskytl jiný pohled. Ale zaujal mne hned napoprvé.
Mnoho lidí si prostě musí projít nějakou hlubokou katarzí, která není hotová za jeden den a člověk neřekne po nějakém sebe zdokonalovacím kursu. „Aha, takhle to je.” Kdepak, hledá se celý život, celý život si člověk klade otázky, jak to je, jak žít, kde žít, s kým žít, s kým nežít, kde nežít a proč tak nežít?
Občas při své práci si říkám. „Kdyby to bylo tak jednoduché jak někteří kolegové říkají, hlavně ti mladí. Pak by to bylo bezva.” Tohle si říkám a když se ohlédnu, tak vidím, že na různé otázky jsem v každém životním období dostával odlišné odpovědi. Přestože byly odlišné, byly ty odpovědi pro ten čas správné.
