Být v pracovní neschopnosti má tu výhodu, že sice nejsem plně fit, do toho mám ještě daleko, ale na druhou stranu, mohu se ráno v pět probudit, chvíli si číst chytré knihy, mám chytrých knih mraky.
Takže, se probudím, chvíli se mžourám, pak si udělám čaj, nebo vypiji zelnou šťávu, ta mi dělá moc dobře, kupuji ji v jedné drogerii, a čtu si. Tak na přeskáčku, na co mám zrovna náladu. Případně si pustím nějakou oblíbenou muziku, domácí provenience, či zahraniční. Nemusím se spoléhat jen na YouTube, ale osobní diskotéka je též rozsáhlá.
Dnes ráno jsem se probudil a do pracovny dorazil podle hodinek ve 4:57. Nemám u postele budíka, ani mobil, aby mne nic nerušilo ve sladkém spaní. Chvíli jsem tak brouzdal po netu, chvíli po diskusích na iDnes, což je občas zábava, když si tak čtu ty spřátelené party, které se vzájemně obviňují s utváření různých koalic.
Někdy zírám, podle toho hesla: Vy zíráte, my zíráme, Vizír. Co všechno někteří lidé dokáží pod blog s muzikou nacpat. Mám na mysli blog paní Krusic. Ten jak tam dala tu píseň o Svaté válce. Jsem důsledný antikomunista, nejsem milovník Sovětského Svazu, ani milovník sovětských písní a filmů. Tedy většinou, na některé, ale ty byly zcela apolitické, se dalo koukat, takže se nedivím, že paní Krusic má zálibu v ruských písních. Každý něco. Politiku bych v tom tedy nehledal.
Já sám, jsem se kdysi prokecl před jednou kamarádkou mé katolické manželky, že mám rád domácí populární muziku. Třeba Pepíčka Zímu, který než si začal vydělávat na chléb vezdejší, pěním dechovky v pořadu: „Sejdeme se na Vlachovce.” Což byl pro tehdejší starší generaci tuze oblíbený pořad, tak Pepíček Zíma byl rocker. A zpíval beat třeba jako „Gina,” nebo „Bílá vrána.”
Ona kamarádka, pak pronesla slova, jež si pamatuji dodnes. „Jak může někdo poslouchat domácí produkci?” A dodala perlu: „Kdo nemluví anglicky, je vlastně negramot.”
Byla to kamarádka mé nejkrásnější manželky a tak jsem ji nechtěl moc osolit za blbost a nafoukanost, pokrčil jsem rameny. Mluvil jsem v té době jen německy a rusky, takže jsem zřejmě byl negramot.
Anglicky jsem se začal učit až v šest a čtyřiceti letech. Tedy až za osm let po onom setkání s Petřinou kamarádkou. Ale láska k domácí muzikantské produkci mi zůstala. Stejně jako k rokenrolu, k tomu americkému, co pro mne byl zase symbol svobody.
Míchá se mi to míchá. takže dnes ráno jsem poslouchal Pepíčka Zímu, jeho tehdejší hity ze začátku šedesátých let, než v sedmdesátých přesedlal asi zřejmě v rámci placení složenek na dechovku. Já mám někdy pocit, že se v některých lidech pořád mísí takový ten dojem, že umění musí být angažované a pokud není, tak je něco divně. A přitom osobně mám rád zcela neangažované umění. Nepolitické, krásné samo o sobě. pochopitelně, co je krásné si určím já sám, nikdo jiný. Nenechám si pokaždé něco nakecat.
A tahat politiku pod blog, co se zabývá muzikou mi přijde dost ujeté. I když jsou to lidé, se kterými jinak v politických názorech celkem souzním. Chce-li někdo poslouchat ruskou muziku, indickou, čínskou, jeho věc. Tací lidé se dokonce pak stanou znalci a lze díky ním objevit něco, co mě vezme za srdce a pohladí duši. jako se to povedlo onehdy Dmitriji Chvorostovskému.
Ale dnes ráno, jsem vzpomínal na dětství, své oblíbené zpěváky, které jsem v té pubertě, jak se tehdy říkalo, „žral,” a zpíval jsem společně s kámoši a občas i holkami po ulicích, na hřištích a občas ve škole. Později i ve vlaku cestou na internát.
Pochopitelně bolševicky zaměření spoluobčané, když slyšeli česká slova písně See you later Alligator: Na shledanou krokodýle, na shledanou kajmane, na shledanou Mister Presley, já tě žeru balvane, žádná láska není věčná, každá jednou pomine... tak jejich bolševické srdce pracovalo k infarktu, ale my jsme na bolševická srdce nedali, nás zajímal jen ten rokenrol, holky a holky zajímaly zase kluci, slunce svítilo, tráva byla zelená, láska jen kvetla a tedy všechno bylo all right. Jo jo.
