Prší. Ne jen bouřka, ale řádný déšť, který správně zavlaží a doplní. Správný chlad při dešti. Jak jsou věci aspoň trochu v normálu, mé srdce se zaraduje.
Byl ten květen na mne dost horký. Jasně, „Málo zmohu proti Bohu.” Říkávali jsme u plavby, když se počasí nedařilo podle našich představ. I ti nejzarytější komunisté platili patronu plavců na Labi sv.Vojtěchovi, když se jelo po proudu, neboli dolů, protože všechny řeky tečou z kopce, i když tečou jako Labe na sever. Platili aby bylo dost vody a vrátili se bez pohromy.
A teď té vody bylo sakra málo. Takže doufám, že sv.Medard vše spraví a vody bude dost. nejen na Labi, ale i ve studnách a na polích. Jo, pořád jsem duší trochu sedlák a trochu plavec. Labský plavec. Zajímá mne jak to roste a kolik to plave. A kdybych si pustil rádio a poslouchal o stavu vody na českých řekách a slyšel předpověď pro ten den: „Plnosplavnost.” Zaradoval bych se.
Přestože plavecká sláva je dávno pryč a z prosperující firmy, zbyly trosky. Z nejrůznějších důvodů. Ale, že se lodě bez potíží dostanou do Hamburku a zpět do Děčína a Ústí, mě těší. No a že na polích to roste jak má, nebude hlad, protože pokud není co k žrádlu, není nic na světě důležitějšího, než se najíst.
Jsem z první generace, co se narodila po druhé světové válce a nezažila hlad a zimu. Dvě věci, které vždy lidem dělaly starosti. Největší starosti. Nemít hlad a být v teple. Tohle Evropa má od druhé světové války. Doufám, že tohle mým dětem a jejich dětem vydrží. Pro mne jsou z toho důvodu na světě nejdůležitější tři věci. Jídlo, teplo a svoboda. Ale toho tepla zas nemusí být až tolik, jako bylo poslední dva měsíce. Protože pak by nemuselo být jídlo.
Že dovezeme? Jo jsou takové hlasy. Ale odkud a za kolik? Moc mě neberou ty hlasy o globalizaci a výhodách, například rajčat ze Španělska, když můžou být třeba z Moravy, nebo Polabí. Aspoň v sezoně. Jistě, jsem rád, že si v zimě mohu rajčata koupit, protože je někdo doveze. Ale čtyřicet let jsem žil v podmínkách, kde bylo jen sezonní ovoce a zelenina, tedy pokud byla, neb bolševik měl zvláštní schopnost vytvořit nedostatek čehokoliv, ač se toho v domácích podmínkách vypěstovalo dost.
Jo, život přináší překvapení, než jsem stihl dopsat blog, dostal jsem zprávu, že si má sestra zlomila krček a byla sama šest dní doma bez pomoci. Nefungoval ji telefon a nemohla zavolat. Přežila. Našel ji její partner, který byl mimo domov. Inu, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Člověk by si řekl, „jsem doma a co se mi vlastně doma může stát.” A on klidně může doma umřít a nikdo nic neví.
Tak to v životě chodí. Život je dost velké riziko sím o sobě. Nelze se riziku vyhnout, jen ho omezit. A někdy se ani doma ono riziko nedá vyloučit. Nikdo neznáme dne ani hodiny a možná je dobré si pamatovat ty slova, co se říkají o Popeleční středě: „Pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš.”
Občas, když slýchám slova o tom, co kdo bude dělat, co nebude dělat, co je a co není důležité, kde je a není pravda, vzpomenu si. Jsme jen lidé, nádoby křehké. A život visí na vlásku. Někdy se hned nepřetrhne. Někdy. Jo jo.
