Po dlouhém čase, jsem si nainstaloval Debian. Jednu z nejstarších linuxových distribucí. Můj kamarád Dalibor říká: „Nejlepší”, já si myslím,že: Nejlepší je Slackware! Což dá samozřejmě rozum.
S linuxovými distribucemi je to podobné jako s textovými editory, ženami a politiky. Záleží na tom, na co ji chci. Pokud na nekomplikované používání, zvolím, podobně jako ženu, takovou, která je nenáročná, snadná k provozu a nemá moc zbytečných funkcí. Objevíš, nainstaluješ, v případě ženy pozveš domu a bezproblémově provozuješ. Což je ideál.
Což u Slackware, nebo Debianu, (hodně se to zlepšilo), není zas až tak jednoduché. Instalaci člověk musí umět, nesmí se bát, stejně jako se chlap nebojí komplikovaných žen, počítá s tím, že komplikace byly a budou a na komplikovaných distribucích se člověk nejvíc naučí.
Podobně je tomu tak u komplikovaných žen. Člověk se s nimi nenudí. Ráno řekne: „Večer přijedu.” Večer je tu, žena nikde. Koukám na fotbal, doufám, že ta Slávie konečně dostane világoš, žena nikde a Slávia vyhraje v Karviné dva nula. Smutná historka, by jeden řekl.
Lehce se znepokojím, neb nevím, jestli se jí nenadále vybil mobil, nebo klekl, obojí je při kvalitě jejího prastarého iPhone možné. Případně, jestli ji někdo v ateliéru nepřepadl. Nebo jestli nespí. Zkouším volat, mobil mlčí. Nakonec o půlnoci vidím, jak na FB gratuluje mému vnukovi k narozeninám.
A mě vzápětí píše. Prý: „Napsala jsem ti mail.” Táži se, „Kdy?” „Před půl minutou.” Jasně, klekl jí iPhone. A dodá. „Ještě jsem ten komiks nedodělala, a nevím, kolik mi za to dají.” Stará umělecká píseň. „Tvořím, na peníze se neptám.”
Vždy mne fascinují lidé, kteří penězi neopovrhují, akorát si o ně neumí za práci říct. Dumají, jestli se náhodou neurazí druhá strana, pokud by si řekli moc a jestli nebudou za blbé, pokud si řeknou málo. A netuší, že o penězích se vyjednává hned na začátku. Aby bylo všem stranám zcela jasno.
Povídačky typu: „Nějak se pak dohodneme”, nechávám politikům a zlodějům. Je zcela normální u slušných lidí, že se dohodne cena za práci, třeba předběžná, minimální a pak se může upravovat. Nebaví mne lidé, co mi na otázku: „Co jsem dlužen?” odpoví: „Nevím, nechám to na vás.” To si koledují o to, abych jim řekl: „ Tak fajn, děkuji za námahu. Přijďte zas.” A nedám jim nic. Protože usoudím, že za moc to nestálo.
Asi by se divili. No nic, tak taková je zábava s komplikovanými ženami. Jeden se podobně jako u těch linuxových distribucí typu Debian, Slackware, nenudí. I když ta linuxová distra se při správném nastavení chovají předvídatelně. A dělají s úspěchem, co se jim řekne. Což u komplikovaných žen se nedá předpokládat. Těm se něco řekne a oni něco udělají, ale nikdy ne to, co se jim řekne. Zatím ten Debian dělá, co se mu řekne.
Lidská společnost je založena na vyjednávání. Mezilidském vyjednávání. Což předpokládá jistou míru schopnosti se dotazovat, říkat ne, umět požádat o laskavost, umět unést odmítnutí, umět trvat na svém a nedomnívat se, že když mi druzí lidé říkají, že mají pravdu, že jsou chytřejší než já. Mohou si takovou věc myslet, ale ne vždy je tomu tak.
Já zastávám názor, že člověk, který v dospělosti je schopný se postarat sám o sebe, je pro svou potřebu chytrý docela dost. A nemusí mít nutně IQ 150. Stačí umět vyjednávat a říct si, o co chci. Kecy o tom, co má ten druhý, mě nezajímají, kolik mu kdo platí, zajímá mne jen, co chci já. O tom vyjednávám.
Dál mne „baví” lidé, kteří čtou myšlenky a vždy vědí, co jim ten druhý řekne. Jestliže se dotáži: „A zeptal ses?” On/ona odpoví: „Ne, je to zbytečné, přeci vím, jak si tihle lidé chovají. Jací jsou.” Vědí, že jsou lotři, co nemá smysl se jich ani ptát. Pak mají ti lidé, jen co si zaslouží. Svoje představy a málo peněz, málo lásky, málo úspěchu. Když se nezeptám, nic se nedozvím, a když nic nezkusím, nic nemám. Ale zase vím, jak to je. Sám před sebou jsem za „mudrce.” Jo jo.
