Byla to hezká zkouška dnes. Jel jsem na ni, nijak se mi nechtělo, ale nakonec povinnost zvítězila a bavil jsem se. Je pro mne zajímavé si hrát s vlastním textem, nechat lidi objevovat emoce.
Emoce, které nacházejí v diskusích mimo samotný text, jen když se stanou tou postavou, která hovoří o své minulosti, o své možné budoucnosti. Plus a to je zcela nejdůležitější o své přítomnosti. Sleduji, vidím, že ti, co se do toho, položí najednou prožívají strach, třeba říct v té hrané situaci" „Tak jestli se chceš uchlastat, tak se uchlastej. Trváš na tom?” Petra prostě nemohla tohle říci Martinovi, který hrál opilce, co se chtěl oběsit. V improvizovaném rozhovoru nebyla schopna přes tu emoci přejít.
Chápu ji, není jednoduché ani v životě terapeuta říci klientovi. „Chápu, že chceš mít od všeho klid, proto ses pokusil se oběsit. Chápu, že se bojíš, že se s tím chlastem nebo drogami nechceš a nemůžeš smířit, že se nemůžeš smířit s tím, kdo jsi a co jsi. Chápu, že se bojíš svojí minulosti, je jen tvoje a musíš s ní po zbytek života s ní žít ty. Nemyslím, že co děláš je dobré řešení, ale uznávám, že je to tvé řešení a možná v tuhle chvíli lepší neznáš.” Není taková řeč jednoduchá, pro profesionála, natož pro amatérskou herečku.
V samotné hře tohle není jednoduché prožívat jako doktor, který lidi zachraňuje a většinou lidí, co zachrání jsou mu vděčni. Najednou sedí proti někomu, kdo vděčný není. Ne všichni sebevrazi jsou rádi, že přežili. Potkal jsem jich několik, co se jim nakonec podařilo dosáhnout „klidu”. Toho věčného, co z něj není návratu. Nakonec podlehli zoufalství, pramenící z beznaděje a života beze smyslu.
Pro mne je dobré, že jí si v takových diskusích uvědomuji spoustu důležitých detailů o lidském chování, emocích, tyhle nápady dostávám právě jen díky té atmosféře, která v tom souboru je. Byl to takový náhlý nápad, založit amatérské divadlo, ale nakonec, ač jsem mnohdy hodně unavený, těžím z toho víc, než do toho dávám. Nápady, myšlenky a obrazy, co mi naskakují samy od sebe, když sleduji jak herci čtou, nebo někteří už mluví spatra a je sice náročné sledovat tón řeči, gesta, řeč těla jako takovou vůbec, ale výhody převažují.
Docela by stálo za to napsat takovou příručku pro amatérské režiséry, jak pracovat s verbálními i neverbálními výrazy a projevy. Tedy pokud bych byl vůbec něčeho takového schopný. Ale možná by opravdu stálo za to něco takového zkusit.
Nakonec, většinu toho, co jsem napsal a vydal vzniklo z mé potřeby si jisté projevy popsat a skoro bych řekl zkatalogizovat. Lidské chování při rozchodu, manipulace závislých a jiných podobných přeborníků v manipulaci a znejisťování. Jak přemýšlí lidé, kteří dlouhodobě udržují alternativní mimomanželský, nebo mimo partnerský vztah. Většinou vše mám z osobní zkušenosti, zkušeností svých klientů a sice si nedělám čáku na vědecké uznání, ale myslím, že mnohé z toho, co jsem popsal zas tolik lidí nepopsalo.
V beletrii ano, tam se objeví mnoho důležitých pozorování o lidech a jejich chování a pocitech jako takových, ale to je beletrie. Případně dramatické, či filmové umění. Možná by neškodil manuálek lidského chování, nemám na mysli řeč těla, ale řeč celé osobnosti, jak ve slovním, tak mimoslovním a emočním projevu. Kdysi jsem četl názor jednoho terapeuta, že tyhle věci by se neměly vynášet mimo odbornou obec.
Jenže s tím tak moc nesouhlasím. Co jsem se naučil v tomto směru, naučil jsem se díky svým pozorováním druhých lidí, mimo akademickou obec. Lidé v terapii, pokud jsou v ní dostatečně dlouho, získají dost dovedností výše zmíněného druhu, právě díky informacím lidí ve skupině a samotného terapeuta. V momentě, kdy pochopí, že druzí lidé prožívají velmi podobně jako oni sami, chovají se podobně jako oni sami, dosahují díky prožívání a chování podobné úspěchy a nezdary jako jiní lidé. Poučí se, změní chování a dovednost, pochopení a informace jim zůstane.
Naučil jsem se číst a psát a díky těmto dvou dovednostem jsem získal možnost sdílet a objevovat informace. Informace, které se učím třídit, rozeznávat důležité od nedůležitých. Nebo třeba důležitých, ale ne pro tu samotnou chvíli, kdy žiji. Někdy naštěstí uvízne a hodí se později. Přesto pochopení, co je pro tu chvíli důležité, mnohým lidem doslova zachránilo vztah, zaměstnání, nebo i samotný život. Protože vždy je nejdůležitější ten okamžik, který je právě teď v tuhle chvíli. Jo jo.
