V poslední době jsou v kalendáři samá hezká jména. Petra, Hana, Helena, Zuzana. S Markétou, co je v červenci, jim říkám: „Letní jména.” Nejsou to jména česká, jak se domnívají někteří lidé, leč jen počeštěná.
Na každé to jméno mám hezké a zároveň trochu smutné vzpomínky. Tak už to u bývalých lásek bývá. Waldemar Matuška zpívá v písničce: „Už lásky nespočítám”
Já jsem měl vždycky
jenom samý smutný lásky.
Nic víc jim nevyčítám,
jenže je nespočítám.
…tou cestou kolem vody
sám sobě odpovídat,
budu na otázky.
Jestli ty další vrásky
od smíchu mám. …
Láska končí vždy smutně. Buď se rozejdou, nebo jeden umře. Málokdy oba najednou. A pak ti, co zůstali sami, musí jednoduše ten smutek vydržet, projít jim, nelze se mu vyhnou. Včera i dnes, jsem si povídal s dvěma lidmi, přesně o nešťastných láskách. Jednoho opustila žena kvůli pití, druhá opustila ženu kvůli pití.
Muž je do ženy zamilovaný, ona si s ním vlastně jen pohrává, i když abstinuje, asi ta žena už nemá víru, že vydrží, zároveň i přesto, že ho opustila si nemůže odpustit využití své moci nad ním a trestá ho přibližováním a vzdálením se od něj. Dává mu naději a zároveň mu ji bere. A on s ní hraje tu hru, místo toho, aby se vzdálil do bezpečí, sice trpěl strachem ze samoty, jenže ten samý strach ho vlastně může i chránit.
Podobně jako chrání strach tu ženu, která se sice bojí samoty, na druhou stranu ví, že její pijící partnerka, pokud se k ní přiblíží na „nebezpečnou” vzdálenost jí bude ničit. Miluje ji, trpí samotou, ale ten ochranný strach ji chrání před ještě větším utrpením. Na rozdíl od toho muže, který riskuje zcela všechno. Svou abstinenci, svou důstojnost, kterou ztrácí urážkami jak jejího nového partnera, tak vlastně i ji samé.
Pokusil jsem se mu naznačit, že jestliže uráží jeho, uráží vlastně její schopnost výběru. Ona má pocit, že s ním se výběru zklamala, díky minulosti a teď se o toho, který ji zklamal, dozvídá, že si zase vybrala špatně. Pokud nemlčíš a nedáš ji šanci, aby na tu „skutečnost”, že si vybrala špatně nepřijde sama, budeš jen zamindrákovaný jedinec, co má potřebu se pomstít druhému člověku za svou minulost.
Zatím co ona žena se své bývalé partnerce nemstí. Ona ví, že láska je veliká věc, ale láska tohoto druhu je ničící. Žít se dá skoro s každým, ale kdo žil s opilcem, alkoholičkou, feťačkou, feťákem, ví, že je to nepřetržitý proud utrpení, který nemá konce a nemá naději, dokud ten opilec nenajde důvod něco ve svém životě změnit. A i potom, je nutný dlouhý čas než se ti lidé spolu naučí žít, rozumět si, protože ve hře jsou ještě další faktory spoluzávislosti. Takže ta žena miluje, ale chrání se.
Všichni musí projít časem zkoušek, nástrah, rozporů, které ten život v abstinenci přináší. Je to snadnější způsob života pro všechny, leč není nijak zas až tak lehký. Pro nikoho.
Dostal jsem se od „smutných lásek”, které mne opouštěly, protože jsem buď byl příliš starý, nebo zase příliš svobodný, nebo příliš roztoulaný. Případně chudý, prostě bezperspektivní. Našlo by se mnoho jiného. Každá měla nějaký důvod, co si hravě před sebou obhájila. Naučil jsem se jedno. Nijak jim ty jejich důvodu nijak zvlášť vehementně vyvracet. Když mi říkaly, jak jim se mnou bylo dobře, jak si váží toho času, odpustil jsem si poznámky typu: „Kdybys mě milovala, vydržela bys to.” Nemám vlastně už žádné poznámky. Říkám si: „Chceš skončit, ke skončení máš své důvody a navíc: Neseš si za své činy odpovědnost.
Toho, co přijde po mě, nepotřebuji znát a nepotřebuji se k němu vyjadřovat. Nechci s ním soutěžit, neb bych ani nevyhrál a jen bych ti dal do rukou možnost, jak mě přes tu soutěž ovládat. Nechci být ovládaný ženou, která mě opustila.” Jak jsem řekl. Strach nás nutí dělat hloupé věci, strach nás chrání před neuváženým rozhodnutím a chováním. Obav a strachu se nelze zbavit, lze je vhodně použít, až nakonec odplynou samy, do doby, než je té emoce opět třeba.
Každá emoce má svůj důvod. Nic není jen tak a není dobré se snažit být bez emocí. Bez emocí se nikdy nemůžeme správně rozhodnout. Jsme -li v klidu, můžeme rozvažovat, a najdeme řešení. Cítíme-li smutek, ztratili jsme například něco cenného. Občas i vlastní chybou. Vyhneme se něčemu ještě smutnějšímu. Bezmoc nám může ukázat, že přepínáme své síly. Máme-li strach, můžeme se zeptat, co nás ohrožuje? Hnus nás varuje před požíváním něčeho, co nás může poškodit zdravotně, nebo psychicky.
Dnes, když tu byla ona žena, co miluje marnou láskou alkoholičku, která miluje víc svou láhev kořalky než ji, jsem si říkal, že mnohá jiná by brala tu lásku všemi deseti. Leč, někdy milujeme ty „nevhodné,” kteří nás opouští buď kvůli kořalce, nebo protože jsme zklamali jejich očekávání, a nebo proto, že přecenili své síly a neuvědomili si jak těžké je z někým žít. Je-li třeba o hodně starší, nebo hodně mladší.
Kdysi si mi jedna o mnoho let mladší žena stěžovala, že žila roky ve vztahu s mužem o hodně starším a ženatým. Prý je na starší muže a ten sice svou ženu nemiloval, leč rozvádět se nechtěl, nechtěl ani děti. Rozešla se s ním. Pak potkala staršího muže, bez závazku, který byl ochotný si ji vzít, mít děti, ale nechala ho, proto že byl o hodně starší a ona nevěděla, jak by reagovali rodiče a měla strach, že ji umře a bude sama.
Zaujalo mne její dilema. Když dostala, co chtěla, bála se toho daru. Prý si s tím mužem rozuměla náramně, jen se bála toho citu, do kterého padala. I on do něj prý padal. Ze strachu se s ním rozešla. Byl ochoten splnit ji přáni a když měla udělat ten krok, couvla. Inu, ne každé přání, které se nám splní, nás také jeho splnění uspokojí. Jo jo.
