Jsem v polovině dovolené, už bych mohl někam vyrazit. Nejlépe do světa, co se nazývá Halič. A také navštívit rodiště své matky. Stakčín, na východním Slovensku.
Uvidím, co a jak. MS ve fotbale skončilo. Moji favoriti, Brazílie a Anglie si finále nezahráli, ale i tak to bylo pěkné mistrovství a finále Francie – Chorvatsko bylo parádní. Padaly góly a myslím, že sice Chorvati asi hráli hezčí fotbal, ale na krásu se nehraje, hraje se na góly. A těch Francouzi dali o dva víc.
Tak už to bývá. Jedni rozdávají krásu, druzí berou medaile. Zlaté. Život se s nikým nemazlí, ani s profesionálními fotbalisty. Chorvatům jsem nijak zvlášť nefandil. Vlastně jsem nefandil ani Francouzům. Nezaujatý divák. V takovém případě se na fotbal, i když je to finále kouká docela dobře. Děvčata z Pussy Riot si dala záležet aby se dostala na hřiště, pochopitelně je sbalily a mají o publicitu vystaráno.
Těm taky nijak extra nefandím. Přiznám se, že je mi celkem fuk, co mají v Rusku za problémy, stejně jako je mi fuk, co mají za problémy v USA. V Německu, stejně jako jinde.Nakonec, kdo se hlavně stará o to, co kde mají mimo a nestará se o to, co je doma, pak se mu extra nežije. Sám za sebe jsem toho názoru, že pokud chci něco měnit, tak nejlépe začít u sebe. Ne že bych se zas až tak extra chtěl měnit, přeci jen už s tím jaký jsem, žiji docela dlouho a poměrně dobře a hledím si toho, co mohu ovlivnit a necpu se do toho, co nemohu ovlivnit. A hledím abych rozeznal jedno od druhého.
Občas mi lidé říkají, že bych měl udělat nějakou osvětu, promluvit lidem do duše, aby nepili alkohol, nefetovali, nebo nehráli hazard, když jsem ten terapeut závislých a já si myslím, že mnohem lepší je starat se o ty, co chtějí nějakou změnu, chtějí informace, těm jim ji poskytnu a pokud mne lidé neohrožují svým způsobem života, nechávám je být a odpouštím si plýtvání energii, kterou bych měl vložit do změny někoho, kdo o žádnou změnu nestojí.
Já vím, že se mnohým těm, co mají potíže s chlastem, drogami, hazardem dobře nežije. Pokud se mě pokoušejí přesvědčit, že je to jinak, než si myslím, neberu jim jejich „víru, ” nechám je sobě samým. Nakonec, každý má právo na způsob života, jaký si zvolí. Pouze jen odmítám jim jejich způsob života financovat, stejně jako se mi nechce financovat svobodné matky, co si pořídí dítě, otce neuvedou do rodného listu a stanou se „odhodlanými samoživitelkami.”
Pochopitelně za cizí peníze. Docela je mi lhostejné, jestli jich je dost, nebo málo. Jsem pro solidaritu, ale jiného druhu, než tu socanskou. Jestli něco skutečně funguje, tak zkušenost, které se říká: „ Korektivní zkušenost.” Chováš se blbě a buďto tě následky poučí, že se blbě přestaneš chovat, nebo trpíš. Ono totiž nic jiného, než korektivní zkušenost kohokoliv ke změně nepřinutí.
Jasně, jsou „odolní jedinci,” které ke změně nepřinutí skoro nic. Podle toho tedy trpí. Mohu je litovat, ale to je tak maximálně všechno, pokud nechtějí změnit chování, co pro ně mohu asi udělat. Jak mi jednou napsal jeden klient, který nechtěl pochopit tenhle postoj.
Napsal, že jsem starý nechápavý bílý muž, co si neuvědomuje, jak se svět změnil. A že svět už nikdy nebude jako byl. No zřejmě se domníval, jakou mi sdělil novinu. Starý jsem, bílý také, občas by se dalo říci, že je mi divné, že jsou lidé, co se domnívají, že pokud se bude jen rozdávat, lidé se změní. Nejsem si tím postojem, který on a jemu podobní zastávají, jistý.
Lidé se změní se pouze pod tlakem okolností. Větších, či menších. Nebo ze závisti, že druzí mají víc než oni. Závist občas bývá motorem ke změně. Dokonce ke změně, že ten člověk nasadí všechny síly, aby měl víc než ten druhý a dokonce někteří ani ze závisti nekradou. Pravda, jen někteří. Emoce mají svůj smysl, ne že ne. I ty takzvaně negativní.
Jsou lidé, co se změní i ze studu. Ze studu, že jsou vlastně žebráci, co žebrají u těch druhých, majetnějších. Přijdou na fakt, že mít, (řeknu to vznešeně) svůj chleba, své oblečení a svou střechu nad hlavou, je výhodnější, než být v roli prosebníků. Někdy se tohle povedeš v té terapii takhle nastavit. Někdy.
Bohužel jen někdy. Ale za ty léta, co tuhle práci dělám jsem si zvykl, že nejsem všemocný a nezdaří se zachránit všechny. Jen některé. Ti ostatní prostě mají smůlu. A musím se s jejich smůlou naučit žít, jak já, tak ti vedle nich, protože pak mohou být prospěšní pro ty, co jsou ochotni něco změnit. Někteří se v tom moři života utopí. Buď neumí plavat, nebo umí, ale jsou daleko od břehu a nejsou kapacity všechny z vody vytáhnout. Může mi to být líto, ale lítost mě nesmí ochromit. Jo jo.
