Vstal jsem časně z rána v 8:30. Na neděli, když jsem do tří do rána četl, je to brzy, ale měl jsem pocit, že jsem vyspalý a při vědomí toho, že nic dnes nemusím, a mohu klidně ležet, když budu mít chuť, třeba odpoledne.
Odpoledne mívám chuť ležet a spát, dát si dvacet. Jak se říkalo. Jsou lidé, co by si odpoledne nelehli, jejich smysl pro povinnost jim nedovolí odpočívat, já zase, jak mohu, klidně zalehnu, relaxuji, či spím. Což není totéž, ačkoliv se mnozí domnívají, že spánek a relaxace je totéž. Relaxace ve smyslu jak ji praktikuji je řízený odpočinek. Mám vše pod kontrolou a ovlivňuji jeho průběh.
Nic, nebudu se zde zabývat ani spánkem ani řízenou relaxací. Jen jsem chtěl říct, že jsem udivený, jak lenost má velké oči, když jde o to, udělat nějakou práci, do které nemám zrovna chuť. Je 10:42, právě+ teď kdy píši tenhle blog a mám za sebou, vyprané prádlo, pověšené prádlo, k snídani palačinky, umyté nádobí a napsanou „ušlechtilou” úvahu na téma „Smysl situace a co od nás život požaduje.” O 80 řádcích.
Napsal jsem ji během té činnosti, kdy se prádlo pralo, pojídal jsem palačinky, které jsem během toho psaní smažil. Pak že jen ženský mají schopnost dělat několik věcí najednou. Navíc má láska, když telefonuje, nevaří. I když mám hlad. Tak nevím jak to s těmi ženskými doopravdy je. Tedy, kdyby řekla, že vařit nebude, uvařil bych si sám, ale odháněla mě od hrnců, prý ona sama.
Musel jsem se spravedlivě rozčílit a prosadit si, že buď telefonuje, nebo vaří. Skoro hned šla vařit. Měli jsme krůtí maso s česnekem a kukuřicí. Masa naštěstí bylo víc než kukuřice. Ale abych se vrátil k tomu co jsem psal. Esej o tom smyslu. Ten jsem nakonec přečetl a nesmazal. Protože na druhou stranu, když už jsem věnoval takové úsilí a mezi cestami ke sporáku a pojídáním palačinek, jej napsat, bylo mi líto ho smazat.
Frankl by byl na mě hrdý, ale nejsem Frankl, takže zůstane na disku a uspokojím svou potřebu tímhle blogem. Blogem, kde mimo jiné popisuji, jak je jednoduché žít, když se člověk dokope k činnostem, které se mu zadají jako Everest, aby zjistil, že zas až taková hrůza to není. Jen se dokopat.
Rád píši, ale už si občas dávám pozor, abych rozlišil, co je publikovatelné a co ne. Nemyslím v tom, že se bojím vyjádřit názor. Jen si myslím, že je dobré mít určitou míru autocenzury a dávat pozor na to, co člověk řekne. Ne všechno, co si myslím, napíši, je dobré také sdělit světu. Nakonec, ne všechno stojí za řečení, nebo sdělení.
Musel jsem přerušit psaní, protože jsem měl ještě chuť se natáhnout. Tak jsem se natáhl. Probudil se odpoledne. Přišla má láska a přinesla potravu. Lehla si také. Asi abych se v té posteli nebál. Jo, už mám takové krásné zvyky. Mám hlad, jím, chce se mi spát, spím, mám chuť na kulturu, konsumuji něco kulturního. Třeba film „Dunkirk.” Od Christophera Nolana. Ano, nebyl multi kulturní, politicky korektní, jen spíše podle reality. Žádné ženy ve velitelských funkcích, a asi jednoho černocha jsem zahlédl ve francouzské armádě.
Konečně film, který měl hloubku, bez patosu a přitom skutečně dojemný. Ta věta onoho kontradmirála, když byl dotázán, co vidí, řekl: „Home” a připlouvala ta flotila těch malých plavidel, co ty kluky odvezla zpět domů a zachránila jich tři sta tisíc. Bez té flotily domov viděli, ale nemohli se tam dostat. A Británie měla vojáky, co s nimi mohla pokračovat ve válce., aby zachránila cicilizaci. Tahle scéna pro mne byla tou nejsilnější. Starý, dobrý bíly svět, svět od kterého zbytek světa převzal civilizaci. Bílou civilizaci.
Řeknu na rovinu. Nemám zájem ani o buddhistickou, hinduistickou, nebo islámskou civilizaci. V mnohém mě ty vyjmenované kulturní okruhy daly, ukázaly, obohatily, stejně jako jsme je obohatili my, ale jinak každý ať má jen to svoje. Chce-li se integrovat, přijmout naše zvyky, je vítán, jinak zvyky z domova, nechť nechá doma.
Nemám na mysli třeba kuchyň, nebo písně, ale manželství devítiletých holčiček se čtyřicetiletými muži, ženskou obřízku, či zahalené tváře, bičování žen za to, že nejsou řádně oblečené, souzení mužů, že na veřejnosti políbili ženu. Nemusíme mít všechno, co mají jinde.
Pochopitelně, jsou lidé, co mají neradi ten bílý svět, křesťanský svět, ten křesťanský jim vadí ze všeho nejvíc. Říkají si různě, ale v mých očích jsou to jen neobolševici, co hodlají opět nastolit světovou revoluci, ve které se jedná opět jen o „maličkost.“ Znovu vytvořit nového lepšího člověka.
Už ne novou ženu, nového muže, protože muži a ženy vlastně podle nich nejsou, jen jacísi lidé, ale tvora člověku podobnému, co bude podle jejich představ. A oni mu budou vládnout a říkat mu jak má žít.
Jsou nepoučitelní a podle toho to s nimi dopadne. Jako se všemi těmi nepoučitelnými. A slova některých bloudů, že bojíme něčeho, co tu ještě není, mi připomíná „moudrost“ dětí, co si nemyjí ruce, protože ještě žloutenku neměli. Jo jo.
Hej šup do nich námořníci hned, z vás, který by zbled, nevydrží u nás, hej šup, kdo se nám ukáže srab, může ho to stát vaz. Jestli piráti nás nepřeperou, žraloci náramně se nažerou…
