Radka, pes Pullo a já jsme vyrazili k řece. Koupat se. Koupal jsem se jen já, ti dva zbývající si namočili jen tlapky. Voda byla svěží a počasí libové.
Díval jsem se na prohru Sparty, chvíli komunikoval s komentátory pod blogem. Jeden komentátor mi zlehka naznačil. Že někdo může mít pocit, že jsem se stal najednou antikomunistou. Obávám se, že netuší jak dlouho jim jsem. Ale budiž, může mít pro své domněnky důvody a nevědět že blogy a komentáře vyjadřující mou „náklonnost” k této straně a jejím členům jsem napsal víc než by někteří tušili.
V mém mládí jsem zažil několik paradoxů. Jezdil jsem lodí na Západ a k tomu jsem chodil do kostela. Zcela veřejně. Seznámil jsem se s rodinami v kostele, které se mezi sebou scházely, ač tahle činnost byla označená za nežádoucí. Nikdy nikdo nikoho neudal. Chodil jsem tam dost dlouho aby někdo mohl. Leč, nějak jsem nebyl zajímavý pro StB. Když tak o tom přemýšlím, docela mne to uráží. Protože malérů jsem měl víc než dost ve svém životě.
U plavby nás bylo docela dost takových, co nebyli ani komunisté ani práskači. Ačkoliv o některých se to vědělo. Že práskači jsou. Ale je fakt, že jsme si docela dávali pozor. S kým mluvíme a o čem. Rozhodně jsem nikomu nevyprávěl, kam chodím a s kým se stýkám. Kupodivu mi prošlo. Prošel mi i styk s biskupem Otčenáškem, který byl farářem v Ústí- Trmicích. Silně cikánská čtvrť. Ovšem otec biskup byl člověk svatý a lidé kolem něj, zřejmě spolehliví. Ani tam mne nikdo neudal.
Takže shrnuto a podtrženo, buď jsem byl tak nezajímavý, a nebo si mě opravdu nevšimli. Prostě mě propásli. Jak je vidět i StB, věděla jen co se jí řeklo. Nebyla vševědoucí. Nebyl jsem disident, to ani náhodou, docela jsem jezdil rád, bavilo mne to a slušně živilo. O spoustě svých kamarádů od plavby vím, že si nezadali, o některých jsem později zjistil, že ano. Bohužel.
Dostal jsem takovou nepřímou pobídku, od jednoho člověka, že bych mohl, aby ty blogy nebyly jen o nějakých osobních věcech, jako, že jsem se byl koupat, nebo že si peču žebírka, tak bych mohl třeba psát různé, říkal tomu interdisciplinární blogy. Něco ve smyslu, že jsem zděšen tím, že velryba má při ulovení plný žaludek plastů. Abych v těch blozích oznámil, že ty plasty okamžitě omezuji. Jo jo, docela dobrý návrh, ale já ač nejsem ekolog, podobně jako jsem nebyl disident, se chovám ekologicky a přemýšlím antikomunisticky.
Většinu svých dovolených jsem strávil tím, že jsem chodil pěšky z domova a domů jsem se pěšky po měsíci, či dvou, vrátil. Jen několikrát jsem na dovolenou letěl letadlem a dvakrát jel autobusem. Letěl letadlem, protože třeba do Kanady je to trochu z ruky. Na Nový Zéland ještě dál. Odpadů mám málo, jeden šedesátilitrový pytel za týden. Chodím bos, sprchuji se často ve studené vodě, elektřiny spotřebuji nejvíc na počítače.
Většinou jsem spal pod širým nebem, a MHD jsem používal co nejméně. Kam jsem mohl, došel jsem si pěšky. Tak nevím, jestli bych mohl být ještě víc ekologický. S chlebem, ještě v dobách, kdy jsem ho jedl,jsem míval v supermarketech potíž, že jsem ho nebalil do igelitového sáčku. U kasy mne dámy pokladní poučoovaly, že chleba se balí do igelitovýho pytlíku. Zeleninu balím minimálně.
Igelitku nepoužívám léta, nosím hadrovou tašku v brašně, přijdu do krámu ke kase, vyložím nákup na pás, naskládám do tašky a jdu spokojeně domu.
Chápu toho gentlemana, že jsem pro něj se svými blogy málo interdisciplinární, celkem nekomentuji školství, medicínu, nemám nějak potřebu brát na sebe všechny potíže světa. Pokud si něco pěkného přečtu, obsah nevyprávím, maximálně na zajímavou knihu upozorním, či film, hru. Kdo má chuť přečte si, koukne sám.
Ano, mé blogy, pokud se netýkají politiky jsou poměrně málo komentované a málo karmované. Chápu. Co se dá říci k tomu, že jsem jezdil na takové a takové lodi, čoklovi jsem házel klacíček a vzpomínám na krásky byvších dnů. Jak praví klasik. Já si píši blogy víc pro sebe, pro svou potřebu. Uvolním myšlenky, nechám je běžet.
Některé filozofy mohu, některé nemusím, nechce se mi rozebírat, jak vidí svět oni, spíš mne zajímá, jak se s nimi setkám já. Je trochu těžký asi napsat takový interdisciplinární blog, jak gentleman žádá, leč pokud má tu schopnost a potřebu, klidně pod takovým blogem budu diskutovat. Třeba o těch velrybách, nebo školství, o přetížených učitelkách. Když já se s učitelkami setkám třeba jen tehdy, když se zpíjejí do němoty a pak se doma váli nalité na zemi a ráno se zbytkáčem jdou co noha nohu mine do školy. Většinou v blázinci pak jako učitelky nevypadají.
Chápu, že jsem pro mnohé podivný terapeut, leč kdyby si dali lidé tu práci a přečetli si něco různých terapeutech, zjistili by, že podivnýma postavami se to v dějinách terapie jen hemží.
Nakonec, co si budeme povídat. Není zas až tak vždy úžasné poslouchat potíže druhých, najít v jejich povídání, přáních, stížnostech nějaký smysl. Často začnou od prababičky, přejdou ke sněžným mužům, pak si postěžují na šéfa a musím zjistit a pochopit, o co vlastně jde. Je to vážně někdy dřina, i když mne ta dřina živí a dost baví. Ale rád si dám pohov od věčné empatie a pozornosti.
Takže když diskutuji s desátníkem o vojně a práskač mi tapetuje pod blogy své bolševické nesmysly, pak opravdu necítím potřebu se zas až tolik chovat, tak jak by si ti lidé přáli.
Být vlídný, chápající, že ten dosáhl celoživotního úspěchu, ten zas přišel o výnosný job, který ho slušně živil, přitom jsem si vybavoval jak s některými lidmi bolševik zacházel. Či číst komentáře bolševika, když se dožaduje vlídnosti, kterou ani na chvíli tem druhým neposkytne.
Namíchne mě představa práskače, který se zahojil na chlapovi, co celý život dřel a bolševik ho o všechno připravil. Jen z toho důvodu, že měl statek o pár hektarech, rozkulačil ho a vystěhoval někam ,kde to opravdu stálo zato.
Případně dalšímu sebrali dům, na který dřelo několik generací, či instalatérskou živnost, a děti těch i oněch, když už to údajně nebylo tak hrozné, se mohly při troše štěstí dostat maximálně na střední školu. A ještě takovou o kterou nebyl zájem. Nene pánové, ani náhodou. Laskavé zacházení v takovém případě nemá žádný efekt.
A neobměkčí mě ani vyprávění, že nějakého soudruha, se jiní soudruzi v rámci ideologické boje a v bojích o koryta, se pokoušeli vypakovat z teplého místa. Tyhle „smutné historky” dramatickým hlasem líčeným, mě opravdu neberou.
A tak mne potěší, že ve volbách komunisti nic moc, ti další, co slibují, ANO, bude líp, ke kterým ti, co ty komunisty volili, přešli, také nemaj žádnou hitparádu a ODS roste, socan padá pod rozlišovací schopnost voličů, a že to nakonec nevypadá tak hrozně, jak hrozné to mohlo být. Jo jo.
