Mínění jsem nezměnil

Jednadvacátý srpen a mě prasknou kalhoty. Na ranní komunitě v blázinci. Nevím, jestli je to tím datem, nebo chatrnou látkou z níž jsou ty kalhoty ušity. Pacienti měli pobavení.

Srpen je vůbec měsíc. 20.8. má narozeniny má druhá dcera Kateřina, což je jediné hezké datum z těch tří, o kterých budu mluvit. 21.8. je dnes, ono známé datum a 22.8. padesát let od smrti strejdy Oldy, staršího tátova bratra a mého otce, který zemřel na den o patnáct let později. Oba na rakovinu plic. Jeden ve 44 letech, druhý v 57 letech. Jo, život se s námi nepárá. Oba kouřili padesát a více denně.

Zavolal jsem své lásce, aby mi buď přivezla jiné kalhoty, nebo tyhle sešila. Na stroji. Šicím. Jsou na světě horší věci, než jsou prasklé kalhoty, ale i zábavnější. Pochopitelně pro kolegyně i pacienty jsem byl cílem pobavení dnes já. Jak říká klasik: „Cizí neštěstí vždy potěší.”

Vlastně mám tu dvojici Šimek – Grossman spojenou právě s tou dobou kolem roku 1967-1968. Grossman zemřel v roce 1971 myslím, jsem líný to hledat, ale nakonec mi to nedalo a nemýlím se. 5.12.1971. Třicet let mu bylo. Takže ono léto tanky zakončené, mám také spojené s touto dvojicí.

Vzpomínám, jak četli povídku, ještě před začatkem okupace, o soutěži v jedlictví. A vlastně jsem až teprve časem, když jsem se víc seznámil s tou skutečnou sovětskou historií, pochopil ten konec. Nabízím ti remízu Budulínku, nehazarduj se zdravím. Žrout polkl šest knedlíků, zajedl chlebem a pravil. My Ukrajinci něznájem remízi…. Strašně jsme se tomu smáli. Jenže, on to zas až tak vlastně velký humor nebyl.

Tak jako nebyl dnes ráno velký humor, když jeden pacient, lékař povídal, že poslední měsíc pil litr kořalky denně. Tak mu říkám: „Jak tomu pití tímhle tempem rozumíte?” Pokrčil rameny. „Už jsem chtěl mít od všeho klid.” Říkám: „Jo, chtěl jste se v tom chlastu utopit.” Prý: „Trefa do do černého.” Komunita se začala smát. Takovým tím hořkočerným smíchem.

Jo, chlast je někdy tvrdá hra o život. Ve které, když jedinec přežije, říká si a ujišťuje se, jak je dobrý, aby zjistil, že nakonec hraje tu ruskou ruletu, kdy čeká, kdy se to spustí. A ono se nakonec všechno spustí.

A ti Ukrajinci za sovětského režimu, kteří přijeli v tom srpnu hájit do Československa svůj socialismus, toho tréninku hladu v těch třicátých letech užili víc, než mohli mnozí přežít. Nebyli to desítky, stovky, nebo tisíce. Ale miliony. Miliony vlastních občanů nechal sovětský režim chcípnout hlady. Tak skvělý to byl stát.

Oni vlastně neměli jídlo ani pro ty své vojáky, co sem přijeli „bránit socialismus.” Zpívali jsme potom: přijeli sovětští vojáci, v očích měli hlad. Všechno nám sežrali, jenom nám nechali Brežněvův protektorát. Nic jiného nám nezbývalo, než ten vztek, posměšky a strach, co vlastně bude dál.

Jo, mohli jsme pít pivo za dvě kačky, kouřit startky za čtyři koruny a držet hubu a krok. A stát fronty na cokoliv. Jednou nebyl ocet, pak hajzlpapír, ovoce jen sezonní, atd, atd. Musel bych tu vypisovat samé známé věci. O cestování bez výjezdní doložky a devizového příslibu jsme si mohli nechat jen zdát.

Ptala se mě ráno primářka, jak jsem se cítil, před těmi padesáti lety. Musel jsem říct, že mizerně. Navíc mi sovětský oficír, tehdy, když jsem na slavnou sovětskou armádu zahrozil pěstí, jen nafackoval. Byl tak velkorysý, že mě nezastřelil. Inu, humanisté, ti sovětští vojáci. Jinak jsem o nich nemluvil jako o humanistech, ale bolševických zkurvysynech. Nějak jsem do dnešní doby názor nezměnil. Jo jo.